Tak jsme zase jednou museli nakoupit alespoň nějaké základní potraviny. Sice to máme do obchodu 25 km, ale vzhledem k tomu, že nakupujeme jednou až dvakrát do měsíce se to dá zvládnout. Jak by řekli mladí, ,, to dáme“.  Sice mi ten šílenej slovní nesmysl dosud nikdo nevysvětlil ( co komu kdo dá?), ale to je jedno.

Ne, tentokrát si stěžovat nebudu na nic, ba ani si nebudu dělat srandu z nabízeného sortimentu, jak by předpokládali pravidelní čtenáři. Cesta proběhla v pohodě, nákup též. Kupodivu to i vypadalo, že ceny jsou zatím stejné. Máslo dokonce levnější! Do košíku jsme naházeli 30 kilo mouky, pět másel, dva oleje slunečnicové, neboť řepkový ze zásady bojkotujeme. Dále kilo čočky, kousek slaniny na halušky a šampon na vlasy. Jo a ještě droždí, to nesmí chybět.

A také flašku rumu, protože si dovezeme mlíko od kravky, uděláme si kondenzované mléko a z něho báječný vaječný likér.

Místo fronty na banány jsme si vystáli docela malou frontu u pokladny. Je vidět, že lidem asi došly po vánocích prachy, nebo jsou banánů přežraný. A s Evinkou jsme vtipkovali, jak se ti důchodci teď mají dobře, když dostali přidáno. Pán asi v našem věku, co stál vedle nás to nechápal a tvářil se jak kakabus.

Ono taky pochopit ten náš humor, to dá někdy zabrat. No pak mi to došlo, vracel lahve od piva aby měl na další. Asi se řídil heslem, že ranní ptáče bez láhváče, vůbec nikam nedoskáče. A to se pak blbě přemýšlí.