Už je tomu šest let, co mě Evinka vzala na první návštěvu ke své dceři. Bylo to v listopadu, počasí sychravé a mě se tady vůbec nelíbilo. Musel jsem se podle toho tvářit, protože jediné co mojí ženušku napadlo bylo to, že sem už mě nedostane. Uteklo pár měsíců a přišlo jaro. S Evinkou jsem sem jel jen aby nemusela jet sama, když chtěla navštívit dceru. Vše se zelenalo, kvetlo, ptáci zpívali, šli jsme se projít po jejich pozemku a …… Tady by byla hezká chata, vypadlo ze mě aniž, bych čekal jakoukoliv reakci od Lenky, dcery Evinky. Tak si jí tu postavte zaznělo. Nevěřícně koukám a ptám se zda to myslí vážně. Myslela!
Na to že mě viděla podruhé v životě to bylo odvážné děvče. Zřejmě si myslela, že zůstane jen u plánů. No, neznala mě. Utekly dva měsíce a chatička sice dodělaná nebyla, ale už jsme v ní mohli spát.
Stavěli jsme jí s tím, že sem občas přijedeme na dovolenou, případně na víkend. Jenže se nám tady tak strašně líbí, že jen velmi neradi odjíždíme byť jen na jeden den, když musíme něco někde zařídit.
A tak se z nás stali lidé uprostřed přírody, kteří město opravdu nemusí. Že nejde spokojeně bydlet na 24 m2 ? Jde, a věřte že úžasně. Nuda? Ta je pro nás ve městě.
To je divný, ještě jsem jí nekoupil značkový hadry, zlato ani dovolenou u móře a pořád mě miluje.
Poděkování Evince, neboť trpělivě snášela podrž, podej, přines, najdi, mám hlad, dal bych si kafe a ještě u toho všeho měla bezva náladu…. Prostě báječná ženská -:)