Dnes to bude o kočičkách.

Žila byla a dodnes žije kočička Micinka. Toulala se tady po okolí, vždy se držela v bezpečné vzdálenosti od nás a my se dívali dalekohledem jak loví myši. Taková divoká, naprosto soběstačná a plachá kočka.

Do té doby, než napadlo hodně sněhu a lovit nebylo co, protože myšky byly pod sněhem. A protože hlad je hlad a náš mlsný kocour nikdy misku nedožral, kočička jí v noci pečlivě vylízala do čista do čista.

Tak jsme vždy večer přidali ještě jednu porci pro Micinku. Zkraje okamžitě zdrhala jak jen uslyšela jakýkoliv zvuk, ale postupně si na nás zvykala a po půl roce už se nechala pohladit. Stále ještě chytala a dodnes chytá myši, ale stejně každé ráno čeká co dostane od nás. Zvykla si na to.

A na jaře se pochlubila koťaty. Jako vzorná matka jim nosila myšky a učila je také ty myšky chytat. Koťata vyrostla, myšky chytají, ale tak pilné jako jejich máma už nejsou. Ono proč by také pilná byla, když stačí zamňoukat a najíst dostanou. Bez práce a zadarmo. Stačila na to jedna generace.

Něco mi to velmi silně připomíná. Aha, pokrok, pokrok nezastavíš.