TELEGRAM

Jak rychle doručit důležitou zprávu když nebyly telefony? Jednoduše.

Dojdete na poštu, na formulář napíšete text, adresu a hotovo. Pošta váš text zvaný telegram doručí v kteroukoliv hodinu, v nejhorším ráno. Pokud adresát měl čistě náhodou telefon, tak vám zavolali a papír s textem předali druhý den.

Telegramy nikdo rád neměl, protože většinou obsahovaly smutné zprávy.

TRAFOSTANICE A SVÍTIPLYN

Představte si, že ta moje babi s dědou vlastnili trafostanici! No, tedy nic moc to nebylo, takový transformátor v bakelitové bedně.

Ono to bylo tak, senokřupové na venkově měli už tehdy rozvod elektřiny 220 V, ale zaostalí pražáci stále  120 V.

Což nikomu nevadilo do té doby, než si pořídil televizní přijímač. Ten už byl na 220 V, a tak pokud jste se chtěli dívat, vyřešilo se to trafem.

Lednička se vyřešila jinak. To už byl zavedený svítiplyn a tak se koupila na plyn a bylo to. Svítiplyn se vyráběl v plynárně z uhlí, nebyl cítit a byl jedovatý. A kolísal tlak, takže nedělní hlášky typu ,, já tu kachnu snad dnes neupeču, vůbec to nehoří“ byly velice časté.

čtěte dále

SVAZ INVALIDŮ

Občas mě děda brával do svazu invalidů. Nevím jestli proto aby mě zabavil, nebo chtěl mít od babičky klid.  Vzhledem k tomu, že to bylo vždy dopoledne, když babička vařila, asi obojí. A já tam chodil děsně rád.

Klub invalidů byla jedna suterénní místnost. Zahulená takovým způsobem, že si to dnešní bojovníci proti kouření nedovedou představit ani v tom nejdivočejším snu. ( Správná kancelář tehdy byla zakouřená tak, že od dveří nebylo vidět k oknu!). Jo, tehdy ještě cigarety voněly, ne jako to dnešní euroseno.

Ten smrad alias vůni jsem jako dítě miloval. Ale chodil jsem tam rád z jiného důvodu. Byl tam psací stroj! A já si na něm mohl psát. To byla událost. Děda si tam uvařil kafe, zapálil cígo a já byl hodnej a on měl ode mě klid.

A také tam bylo řezátko na tužky. Takové, kam se dala tužka, zatočilo kličkou a byla krásně ořezaná.

Cestou domů mi na Moskevské v mléčném baru koupil šlehačkový pohár s jahodama a doma to schytal, protože Vládík nechěl obědvat.

AMERIČANÉ MI ZABILI PRABABIČKU

Tohle znám jen z vyprávění, ale je to tak. Při bombardování Prahy se trefili do činžáku ve kterém bydlela. Z jejího bytu prý zbyly jen dvě stěny a kousek podlahy. A na tom kousku podlahy zůstal stát v koutě jenom sporák.

MAŠLIČKY

To doma na maloměstě to bylo jinak. Třeba topení.

Uhlí nebylo, nebo ho bylo málo, a tak se topilo vším co hořelo. Například takové lino.

V místě byla Dehtochema, národní podnik. A ten podnik vyráběl linoleum. Jistě by ste si takové lino dali do obýváku. Byla to dehtovaná lepenka na jedné straně pokryta barvou. Tehdy v bytech docela běžná a praktická věc. Koho by bavilo drhnout prkna rýžákem. Lino prostě bylo praktické. Umylo se hadrem, pečlivější hospodyňky ho ještě napastovaly a podlaha se jen blýskala. A když se barva ošlapapala, vzala se fermežová barva a lino bylo opět jako nové. Kreativitě se štětcem se meze nekladly.

No a ty mašličky … při výrobě se ořezávaly okraje, čímž vznikly pásy široké od nula celá nic do cca deseti cm a dlouhé až několik metrů. A ty se prodávaly na topení. Přijel náklaďák, zvrhnul to na zem a potom se vytáhl vždy jeden pruh a ten se smotal do …. no takové mašličky, to aby se to vešlo do kamen.

Nádherně to hořelo ( docela rychle), dávalo úžasné teplo a bylo to opravdu levné.

Ten úžasný, hutný a voňavý kouř z komína, tak ten byl přímo božský. Takový se dnes už opradu nevidí.