Po létech věrné, i když jen občasné služby mě opustil můj starý tlačítkový telefon pro důchodce. Uměl volat, psát esemesky a nic víc. Nutno podotknout, že jsem nic více od něj nežádal, neb více neuměl. A nic jiného jsem ani nepotřeboval, neb telefon je od slova telefonovat.

A protože Ježíšek si letos pospíšil, přinesl mi takovou černou placku na který krom dvou tlačítek není zhola nic. Ani hezký to není. I byl jsem tedy poučen, že to je telefon, zvaný chytrý. Untuitivně jsem ho dokázal zapnout a tím jsem skončil, neboť to psalo nějakou pro mě neznámou haťmatilkou, který jsem jako český patriot vůbec nerozuměl. To je angličtina dědo, byl jsem poučen zeťákem. Jo aha, to je ta řeč o které zlí jazykové tvrdí, že je to zprzněná latina. Nevím, anglicky neumím a latinu měl naposledy jako student můj tatík na gymplu. Ale i tak se mi to nějak nezdá. To určitě bude nějaká odporná konspirační teorie.

A tak nastoupila mladá, chytrá a krásná generace, aby ten technologický zázrak starýmu, hloupýmu a ošklivýmu dědkovi zprovoznila. Sice to chtělo po mě všechny údaje, možná i číslo podprsenky mojí paní, ale budiž. Rezignoval jsem po sdělení, že je to dnes normální.

No, telefonovat to umí, sms posílat taky, dokonce i ten vocas … ehmmm… vocap to má. Ba na tom chodí dokonce henty internety, které jistá chytrá dáma chtěla kdysi zrušit. A světe div se, mám na tom úžasným telefonu i ty abdikace… pardon, aplikace do hypersuper. Možná  budu mít levnější máslo. A to se vyplatí, nechci slevu zadarmo jak kdysi pravil známy komik.

Abych to jen nepomlouval, umí to moc hezky fotit. Vypadá to, že můj starý koníček (focení a následná úprava fotek v PC) je v háji. Hezká fotka z toho vyleze bez práce. Ať žijí Kalhounovy myši! ( Vygůglit co to je prosím, neb analogie s dnešní společností je více než výmluvná.)

Tak jo, už jsem free, cool a in. Už mi chybí jen chytré hodinky na placení v hytlermarketu.

Jen když tu placku někde vytáhnu, připadám si jak debil. A moc dobře vím proč. Nevíte? Já vám to povím, prohrál jsem. Přemýšlejte proč. Děkuji.

230 let. Ještě jednou a slovy: dvěstětřicet let. Přesně tak dlouho fungovala porcelánka Thun v Kášterci nad Ohří. Přesně tak dlouho se zde vyráběl jak krásný porcelán, tak i „obyčejné“ hrnky, a nejen ty. Fabrika, kde se snoubil cit pro krásu s pracovitostí a umem tisíců lidí zde pracujících.

Dvěstětřicet let, to je několik generací. To je tisíce lidských osudů a miliony výrobků. Přehnalo se Rakousko Uherské mocnářství, první republika, první světová válka, druhá světová válka, socialismus. Ta fabrika stále vyráběla, dávala práci mnoha lidem, i mnoha lidem její výrobky dělaly radost.

Ovšem co nepřežila, je tato zvrácená doba.

Stojím před opuštěnou fabrikou na prázdném obrovském parkovišti a v mé hlavě se snoubí bezmocný vztek s velkým smutkem. Jako memento doby již minulé, je otevřena podniková prodejna, která doprodává poslední zbytky za poloviční ceny. Ovšem jen do konce srpna. Potom exitus i zde.

Já vím, Čína je levná, energie drahé přímo nekřesťansky, různé zájmy různých vlivných lidí, a co si budeme povídat, dnes moc lidí krásu nechce (čest vyjímkám). Estetično jim nic neříká. Jim stačí levný hrnek z mizerného porcelánu vyrobený automatem někde v Číně, čím hnusnější tím lepší, hlavně že je levný.

A tak jsme dali se ženou dohromady poslední peníze před důchodem, a koupili si trochu toho nádherného a bohužel již posledního zdejšího porcelánu.

Proč? Protože se nám moc líbil a protože už zde v Klášterci nikdo nic takového nevyrobí. NIKDY! A též jako vzpomínka na doby, kdy z našeho pohledu byl ještě svět normální.

Jo, ta nostalgie….

Vladimír se převalil na posteli a juknul na hodiny. Bude sedm, to jsem ještě včera odcházel do práce, pomyslel si. Už nemusím, jsem v důchodu. Konečně, dodal ještě v duchu.

Poslední cesta za prací vedla po dálnici a na mě se šklebil billboard: ,, Přestaňte kouřit, Nicorette spray vám pomůže“, nebo něco v tom smyslu a fotka toho zázraku. Naučil jsem  se nejen tyto reklamy nevnímat, ale zde se stalo něco zvláštního, jakési vnuknutí. Cestou zpět jsem se zastavil v lékárně, a tento zázrak ( bez ironie)  jsem si koupil. Předesílám, že přestat kouřit jsem chtěl, ale slabá vůle, ta vždy zvítězila. Což o to, ranní chrchlání mě moc nevadilo, ale po 45. létech kouření bylo záhodno toho nechat. Navíc, čím dražší ty cigára byly, tím víc smrděly. To už dávno nebyly voňavé socialistické cigárka, už to bylo smradlavé euroseno, kdy bylo jedno, jakou značku si zapálíte.  A odchod do důchodu znamenal citelné snížení příjmů, a živit nenažraný stát se mi také nechtělo.

A tak jsem tedy kouřit přestal a místo toho, když přišla chuť na cígo, stačilo si jednou, později už dvakrát stříknout do pusy. A světe div se, cigáro nechybělo. Finančně to vycházelo stejně jako tabák, ale za týden bylo po kašli. Ovšem jednu závislost jsem vyměnil za jinou. Bez nikotinu to prostě nešlo a nešlo.

Utekly asi dva roky, sedím si večer na terase a …. no ty vole, já kašlu krev. A furt. Tak to je se mnou v prdeli, pomyslel jsem si. Fofrem do špitálu, tam, rengen, CT, postel, kapačka a napíchnutí na monitor. Převoz do Ústí na plicní a bronchoskopie. Paráda, ovšem díky oblbováku, kterým mě nadopovali, mi bylo vše šumák.

Z narkózy jsem se probudil když mě saniťáci přivezli zpět. Dodnes i pamatuji, s jakou radostí mi hned hlásili: ,,Nic to není, měl jste tam vdechnutý oříšek“. Asi o té bronchoskopii věděli svoje i jak to končívá. Ovšem jak se mi ten oříšek do plic dostal a kdy, to fakt netuším.

A Nicorette? Když jsem to bez něj vydržel týden, tak už se na něj vykašlu.

Tak takhle skončila po téměř padesáti létech moje závislost na nikotinu. Díky bohu, že takhle.

P:S: I po šesti létech ještě občas ta to cigáro chuť dostanu. A též moc dobře vím, že by stačilo si jednu zapálit a druhý den by mi jich nestačilo dvacet. Analogie s bývalým alkoholikem je více než výmluvná.

P:P:S:

Toto není reklama na Nicorrete, pouze vlastní zkušenost že to alespoň u mě fungovalo.

Chtělo by se napsat, že kvete blbost. Což o to, ona kvete tak nějak všeobecně čím dál častěji a více, ale o tomhle psát by bylo jako nosit dříví do lesa.

Takže kvete šípek v listopadu. No, toto zjištění svádí k úvaze, že nejen svět se zbláznil, ale i příroda. Což by bylo laciné, neboť jako pamětník doby hodně dávno minulé pamatuji, že ačkoliv krávy sice prděly, avšak  planetu neoteplovaly, keře i stromy v tuto dobu nějaký ten kvítek ukázaly.

Jo ty krávy…. nějak nám ubyly, nejen kravičky ale i prasátka. No, ale zase o to víc na polích pěstujeme solární panely (to abychom měli levnou elektriku 🙂 ), montážní haly, sklady a dálnice.

Ale nevadí, elektřinu levně vyvezeme, maso i tu elektriku draze dovezeme. A to se vyplatí.  Někomu určitě.

Na hlavě kokrhel, roztrhané džíny, v nose má kroužek, ten bude z Číny.

Na nohou křusky, po těle kérka, čípak to asi je, ta mladá dcérka.

Koupila cigára a lahev rumu, marjánku prý koupí na černém trhu.

Byla by sexy, byla by krásná, jen kdyby o sebe trochu víc dbala.

Co takhle šatičky, a hezký účes, trochu se upravit, nebýt jak poděs.

Ona je moderní, já starý dědek, očkem jsem hodil, a radši zalez.

Zavřeli bránu, zahodili klíč,

co bylo kdysi, dávno už je pryč.

Komnaty prázdné, omítka padá,

nezbyla už ani, ta světská sláva.

Nová je doba, nové jsou mravy,

namísto princezen, turistů davy.

Občas máme potřebu podívat se někam jinam, ale aby to nebylo moc daleko. Na výběr toho máme v tomto kraji docela dost. Zámek Krásný Dvůr, zaniklá vesnice s kostelem Maria Stock, česky Skoky, zámek Poláky,  Manětín, a též mimo jiné památky i zámek Valeč, který je nejblíže a rádi se tam občas zastavíme.

Tentokrát jsme však vyrazili až navečer na noční prohlídku s lucernou a také na prohlídku lapidária, kde jsou umístěné originální sochy Matyáše Brauna. Ty jsou krásně nasvícené a hraje k tomu hezká barokní hudba.