Stával na konci městečka. Dál už byl jen potok, výtopna parních lokomotiv, a téměř nedotčená příroda. Takový obyčejný domek, který po celá léta zůstával téměř beze změny tak, jak ho postavil můj praděda. Postavil ho za první republiky coby invalidní důchodce, bývalý mašinfíra. A být tehdy strojvedoucí, to byl pan někdo. Patrně proto si to mohl dovolit.

Tak tedy rodný dům. Ten můj. On až tak rodný nebyl, neboť jsem byl pokřtěn Vltavou kdesi v pražském Podolí, ale prožil jsem tam podstatnou část dětství až do mých jedenadvaceti let. Tu o trochu méně podstatnou část jsem byl uklízen k babičkám tu do Prahy, tu k té druhé na vesnici.

Ten barák mi byl vlastně po celý můj život jak se říká ukradenej. A tak když došlo na stavbu dálnice a byl zbourán, bylo mi to celkem fuk. Ba dokonce jsem bez nostalgie pomáhal bourat, neboť jsem potřeboval cihly na opravu tehdy svého domu.

Čas plynul, ubíhala léta, někdy ubíhal asfalt dálnice pod mým autem i v místě, kde ten barák stával, a občas jsem si na tom místě na něj vzpomněl. A jak ubíhají roky a člověk stárne, nějak mě čím dál tím více mrzí, že už jej mohu vidět jen ve vzpomínkách. Ano, mám jej  před očima i s tou obrovskou zahradou ale …. ale chybí mi.

Važte si svých rodných domů. Až zestárnete, budou vám chybět pokud nebudou. Neboť ony jsou (byly) nedílnou součástí vašeho života tak, jako všechno ostatní.

,,Půjdeš na týden k babičce“ prohlásila matka tehdy. Mohlo mi být nějakých sedm let a moc se mi tam nechtělo. To zas bude nuda ….

Nuda to ani moc nebyla, neboť sousedovic kluci byli stejně staří a dokázali jsme lítat venku až do tmy. Naše výlety do Asa, ty neměly chybu. Aso byla divoká, skládka za vesnicí a dalo se tam najít spousta pokladů. Třeba zbytek krému na boty a eternit. Krém na boty krásně hořel a úžasně čoudil (ahoj Gréto), eternit na ohýnku pro změnu báječně praskal a jak prasknul, tak vydal ránu, naší řečí šlupku.

V potoce tehdy ještě byly ryby. No, spíše takové malé čudly a ty jsme chytali do košíku a nosili domů. Občas se babička smilovala, a ty větší čudly místo slepicím hodila na pánev. Ovšem pokud jsme si je vykuchali. ( Toto umění se mi báječně hodilo, když jsem v šestnácti na Orlíku balil holky.) Jíst se to moc nedalo ( ty ryby, holky jo), ale my byli šťastní, že jsme si ulovili jídlo. Později jsme radši lovili právě ty holky.

,,Zítra půjdeš se mnou a rozneseme léky“. Prohlásila babička. A bylo po náladě, jelikož to pro mě bylo utrpení.

To bylo tak: I na tak malé vesnici byla vybavená zdravotní ordinace, kam jednou týdně dojížděl doktor. A sestru mu dobrovolnicky dělala právě moje babička. Nevím už zda odborně, neb zdravotní školu neměla, spíš si myslím že měla na starosti organizaci a hlavně sbírání drbů kdo, s kde, a s kým. Což byla mimochodem oblíbená činnost nejen vesnických ženských. Drbat hodinu u konzumu ( to byl prosím obchod) byla úplná normálka.

Pan doktor vyšetřil nikoliv klienty, ale tehdy ještě pacienty, napsal recepty na léky a odjel. Vždy se našla nějaká dobrá duše, která ve městě ty léky v lékárně vyzvedla, a autobusem, neb auto až na vyjímky nikdo neměl, přivezla velkou tašku prášků a mastiček. Vše popsané jménem i dávkováním.

,,Tak Vládíku, jdeme. A budeš každého zdravit!“ No, ta dobrá duše nemohla pochopit, že ve městě se zdraví jen ty co známe, já zas že na vesnici úplně všichni. A tak jsme se vydali na dlouhou pouť od baráku k baráku po celé vesnici. Poctivě jsem se snažil každého zdravit a po sté si vyslechnul ono obligátní: ,, Ježiši Máňo, ten kluk ale vyrost!“.  Hlavně od slečny Mužíkové, což byla asi stoletá babča, bydlící v rozpadajícím se zbytku rozkulačeného statku.

Ta ordinace přežila až do r. 1989. Dopadla tak, jako téměř všechno po tzv. revoluci. Zařízení se zčásti rozkradlo, zčásti vyhodilo a barák byl ,,výhodně“ zprivatizován.

Jezděte si do města holoto! Ale autobus každou hodinu tam a každou hodinu zpět za 1,- Kčs už nejezdí.

P:S: ASA, nebo ASO byl tuším za první republiky obchodní dům. Pokud je to pravda, tak název skládky ASO neměl chybu. ,,Zboží“ tam bylo fakt hodně. Pro kluky určitě.

…. tak sem dám jeden můj starší článek:

Anička, Smetanova Lhota a 21.srpen

Jako kluk jsem na tábory jezdil velice rád. Jel jsem už potřetí a tak jsem se docela těšil.

Hned zkraje mě poslali něco donést na ošetřovnu. A tam jsem uviděl tu nejkrásnější vílu na světě. A protože nemocné víly potřebují kytky, tak jsem jí hned jednu donesl. Asi to nic vážného nebylo, protože Anička byla druhý den zdravá jako řípa. A aby opět neonemocněla, nosil jsem jí kytky každý den. Ostatní holky se sice chichotaly, ale po čase je to přešlo. A my byli spolu jak jen to šlo. Šlo se na pochod, byli jsme spolu, šlo se na dřevo, nosili jsme ho spolu. A večer jsme seděli u táboráku a drželi se za ruce. Vedoucí byli bezva, po očku nás jen pozorovali a shovívavě se usmívali.

Každý turnus se chodilo jeden den na brigádu, ušlapávat trávu kolem malých stromků v lese. Jenže ten den brigáda skončila snad dřív než začala. V táboře nám oznámili, že nás přepadli rusové a jede se domů. Takže rychle sbalit a šup do autobusu. Samozřejmě my s Aničkou vedle sebe.

Vyklopili nás před fabrikou kde si nás měli vyzvednout rodiče. Jenže táta byl někde na montáži a máma v Praze. Zůstal jsem tam sám. Po chvíli přifrčela šestsettrojka a odvezla mě ( a že to byl zážitek vézt se v takovém autě) před náš barák. Ale doma nikdo. Tak mě odvezli k mému prastrýci a já tam prožil další báječnou část prázdnin. Měli tam na prázdninách ještě jednoho kluka a tak jsme spolu lítali po okolí, křídou psali na silnici nápisy jako třeba vrať se Ivane a pod. a z novin vystřihovali články, lepili je na čtvrtku a vydávali samizdatovou mladou frontu. -:) A vůbec nic jsme si z ničeho nedělali. Prostě parádní zábava.

No, na Aničku jsem si ani nevzpomněl. Až po moha a mnoha létech jsem nastoupil do fabriky která tehdy pořádala ty tábory. A tam pracoval pán, který měl stejné příjmení  jako ta moje tehdejší dětská láska, a věkem mohl být její táta. Nikdy jsem nenašel odvahu se ho zeptat, zda nemá dceru jménem Anička. Jen jsem tušil že má, neboť bydlel ve stejné vesnici jako tehdy ona.

Jedenkrát Strakonice pronesl jsem u pokladny vlakového nádraží začátkem prázdnin, léta páně 1972. Bylo mi patnáct a jako čerstvému absolventu deváté třídy ZDŠ mi ležel svět u nohou. Tak vzhůru do světa. Tedy k tetičce do Strakonic, kde si mi otevřel zcela jiný, dosud nepoznaný svět.

Já kluk spíš z vesnice než z maloměsta, dosud bydlící ve starém domku bez koupelny, jsem se ocitnul v právě postaveném,  ještě novotou vonícím paneláku s výtahem a pochopitelně i s koupelnou. A stal se ze mě lepší, t.j. městský člověk. Po krátkém poflakování po městě a nudění se doma, mi strýc nabídnul, zda bych nechtěl na brigádu k nim do fabriky.

Proč ne, řekl jsem si a záhy nastal den D, kdy jsem šel poprvé v životě do práce. Ovšem bylo před výplatou, a tak den před tím jsem musel dojít do krámu vrátit  láhve, to aby bylo ráno na autobus. ,,Domluvil jsem ti místo v chromovně, budeš tam mít víc, ale je to rizikové pracoviště, tak je ti osmnáct! Jasný?“ Bylo to jasný jak facka. Tedy mě, ostatní to naštěstí neřešili, neboť při pohledu na to ucho, t.j. na mě,  by jim to jasný moc nebylo.

I vyfasoval jsem dlouhou gumovou zástěru, gumovky a gumové rukavice. Hotový gumák ze mě byl. Galvanovna, hlásil nadpis nad vchodem do haly, ale nikdo tomu neřekl jinak než chromovna. Chromovaly se tam díly na motorky. Ta fabrika totiž byla ČZ Strakonice (kde jí je konec…), lidově zbrojovka.

Práce to byla jednoduchá, fyzicky nenáročná, a tak zbýval i čas na okukování holek. Obzvlášť skladnice Maruška se mi líbila. No, akorát líbila. Co se týkalo holek, byl jsem trouba. A navíc jak pravila moje tetička, v téže fabrice kantýnská: ,, Ta kouká výš, s tou nic nebude.“ Měla pravdu. Nebylo. Bylo a ve skutečnosti nebylo s jinou, ale popořadě.

A tak jsem chodil měsíc do práce a z práce, z práce občas nějakou holku doprovodil domů, ale jednu jsem doprovázel častěji. Dá se říci, že hodně často. Líbila se mi, hezky se s ní povídalo, jenže … já byl ještě patnáctiletý trouba a jí bylo dvacet jedna. Tak zůstalo u toho povídání. Naštěstí asi pro nás oba.

,, Až ti Kupka rozbije hubu, tak se nediv“, povídá jednou odpoledne strýc. Nechápavě na něj koukám a on pokračuje: ,,Jitka je vdaná, pokud ti to neřekla.“ No, neřekla. Já jí neřekl že to vím a doprovázel jí dál. Ale během krátké chvíle to tak nějak vyšumělo do ztracena. Zda v tom měl prsty můj strýc, nebo její manžel nevím. A ani mě to kupodivu nijak nerozhodilo.

Měsíc utekl jako voda, brigáda skončila a následovalo čtrnáct dní dovolené na Oslově, v podnikovém rekreačním středisku. No s tetičkou a strýcem pochopitelně. Těch čtrnáct dní bylo prostě bezva. Opět to byl pro mě úplně jiný, nepoznaný svět.

Jenže uteklo to a blížil se čas návratu, a také mé první výplaty. Ty rizikové příplatky byly opravdu na té výplatě znát. A tak v r. 1972 jsem jako patnáctiletý kluk pobral za jeden měsíc práce 2200,- Kčs čistého! O takové výplatě si mohl ledaskdo nechat jen zdát. Můj nástupní plat o tři roky později byl totiž 1800,-. Ovšem hrubého!

Tak tohle prosím byly moje nejkrásnější prázdniny.

P:S:

O tři roky později

,,Hádej kdo bydlí naproti v paneláku,“ povídá strýc při jedné z mých návštěv a potutelně se usmívá. ,,Jitka, támhle má okno a tady máš dalekohled“. Čekáte-li pokračování, tak nebylo. Jo, tím dalekohledem jsem se podíval.  Tečka.

P:P:S: Ale hezká holka to byla furt …

Tak to byl můj děda. V Praze se narodil, v Praze žil a v Praze umřel. Život mimo Prahu by ho nejspíše zabil.

Pokud nás někdy sporadicky navštívil na maloměstě, bylo to pro něj utrpení. Prošel zahradou po pěšince tam a zpátky, za půl hodiny se podíval na hodinky a prohlásil: ,, Tak jsme je matko viděli, jdeme na vlak.“ Tímto pro něj venkov skončil opět tak na rok.

Inu bez ironie pravý Pražák.

P:S: Díky němu jsem ovšem znal jako dítě i dospívající Prahu tak, jako málokdo. Jenže …. už je to nějakých 40 let. Bohužel.

Letí to letí. Už jsem tři a půl roku v důchodu a uteklo to jako voda.

Ne, že by se mi po práci stýskalo, koneckonců práce mám teď dost tady na našem minihospodářství, ale občas si vzpomenu na svoje zákazníky. Koneckonců za těch 18 let jich bylo opravdu hodně, a mnohé  jsem za ta léta navštívil mnohokrát.

Oni znali mě, já je, a tak pokud zavolali, že něco potřebují, věděl jsem většinou co mě kde čeká, a oni věděli že přijde ten, koho znají.

Ty vztahy byly často velice přátelské a ti lidé, hlavně pokud byli osamělí, byli rádi, že si mají s kým popovídat. A tak jsem často z vyprávění znal pomalu celý jejich rodokmen, jak se mají jejich děti a pod. A i já často na sebe vykecal víc než jsem musel.

Nějakých zajímavých příhod pár bylo, ale dnes už jsou to jen střípky v paměti. Třeba když paní Iloušová pekla vánoční cukroví, s takovými mrňkami jak blecha si trpělivě hrála a její manžel to jedl polévkovou lžící přímo z mísy. A ona se na něj vůbec nezlobila a pekla dál. Na tohle nejde zapomenout.

Vzpomínám si na jednu starou babičku, bylo jí 92 let, plná elánu a optimismu. Přijdu a povídá: ,, To jsem blázen pane, co? Ve dvaadevadesáti si koupím koberec“. Ta její radost z něj je nezapomenutelná. Také už nevím jak se jmenovala, ale podobu mám před očima jako by stála přede mnou.

A byt pana Baušeho, bývalého panského kočího, tak ten byl prohulenej tak, že i když jsem byl kuřák, to byla síla i na mě. Ale byl to ledový kliďas.

A staří manželé Doudovi, z nich vzájemná láska přímo tryskala. K nim jsem chodil rád, to bylo vždy takové pohlazení. Pak zbyla jen paní a to už bylo hodně, hodně smutné….

Nebo v rodinném baráku: ,, Tady máte klídek…“. ,, To jo, než přijdou holky“          ,, Kolik jich máte?“ ,, Osm“

Polknu naprázdno a ptám se jak staré: ,, Od dvou do osmnácti“.  Podotýkám, že paní na to vůbec nevypadala a všechny byly údajně její. Smekám …

Zvláštní, ty lidičky, jejich podobu si pamatuji, potkat je dnes, budu přesně vědět kdo to je, ale podle jména už moc ne.

No, byly i smutnější chvíle, to když dole v baráku viselo parte. To bývalo hodně smutné. Vždyť ty lidičky byli často tak trochu součástí mého života.

Ono bylo trochu smutné i to, když jsem kdysi živé a vitální lidičky později potkával v domově důchodců, kam jsem chodil na brigádu když už i já se v tom důchodu ocitl.

A tak mi někdy před očima běží to panoptikum lidiček, které jsem při své práci potkal. Spousta z nich už žije jen v mých vzpomínkách.

No a někteří zavolají i po těch létech že potřebují něco opravit. Věřte, že to u srdíčka zahřeje.

Vím dobře, že byli i lidičky, kteří mě nemuseli. Ale tak už to v životě bývá.

P.S. Jména byla záměrně pozměněna.

Já vím, tohle něco říká jenom nám starším. Dnes je v módě Valentýn. Jakýsi paskvil svátku dovezený z Ameriky.

Ovšem MDŽ to bylo něco jiného. V práci se v ten den udělalo jen to nejdůležitější, vedení nejen že neprudilo, ale bylo tak jako všichni svátečně naladěno. Někde se  i v pracovní době zcela legálně popíjelo. A všichni se těšili na odpoledne.

To se šlo do ,,kultůůůráku“ kde každý dostal chlebíčky, limonádu, ženský kytku a hrála hudba. Jasně že nejdříve byl projev vedení, taková ta omáčka, kterou stejně každý poslouchal stylem jedním uchem tam a druhým ven. Nejlepší soudružky dostaly nějaký ten dárek, třeba podnos a skleničky. Prosím podnos, nikoliv pod nos.

No a všichni se bavili a byli veselí. Někteří trochu více a tak za devět měsíců měli v porodnici trochu více práce.

Ty časy jsou však nenávratně pryč. Škoda.

Traktor. Nikoliv ten moderní, ale ten starý, s poctivým motorem a nezapomenutelným zvukem. Zetor, tak 40 let starý.

Tak ten už mít nebudu. Na tohle mi dáno ujel vlak. A i kdybych si ho pořídil, k čemu by mi byl, když pole ani louky nemám a předky po kterých bych něco podědil též ne. A začínat od nuly, na to už jsem starý.

A tak zbývají jen vzpomínky na mládí, kdy jsem se o prázdninách za volantem traktoru vyřádil. Jo, to byly časy. 16 a 40. Nechápete? Bylo mi 16 a čtyřicítka byl Zetor. Modrý. Ráno ruční pumpou načepovat ze sudu do konve naftu, z té konve doplnit nádrž a vyrazit na pole nebo louku. Ta svoboda … žádné GPS, žádné PC v kabině, jen modré nebe nad hlavou.

No jo, nedržel jsem se toho, lákalo mě něco jiného. Nevím, zda to bylo dobře či nikoliv, ale slyším li dnes zvuk traktoru, voní mi nejen naftou, ale i nostalgií časů dávno minulých.