Po čase jsme opět usoudili, že by bylo dobré nebýt zalezlí na samotě a podívat se, jak se žije mezi lidmi. A protože jsem vlakem nejel nejméně 15 let, padlo rozhodnutí projet se vlakem, a při té příležitosti navštívit Karlovy Vary, kde jsem byl kdysi jednou, a to někdy v minulém tisíciletí. Navíc trať vede podél řeky Ohře, a tak bylo na co se dívat.
Tak tedy ten vlak. Já pamětník parních lokomotiv (byly nádherné) a dřevěných lavic ve vagonu, jsem nečekal takový luxus. Místo uši drásajícího skřípění vlaku při brždění ve stanici, tento přijel i zabrzdil téměř neslyšně. Dveře se otevřely samy a vyjel takový minischůdek. Ovšem tak vysoko, že nastoupit byl téměř horolezecký výkon. Vzhledem k naší trénovanosti ve zdejším terénu jsme nástup zvládli celkem v pohodě. Ovšem jak by nastoupil méně zdatný člověk si představit nedovedu.
Jak vlak potichu přijel, tak se i téměř neslyšně rozjel. Sedačky pohodlné, místa i pro dlouhána dost, ovšem dva tlusťoši vedle sebe by měli problém. Průvodčí přišel vzápětí, zrakem zkouknul zda je nám 65+, usoudil že staře vypadáme dost a tak poloviční jízdné nemusíme dokládat občankou. Peron ve Varech už je moderní a skákání z vlaku ve stanici se nekonalo.
Vary jsou hezky opravené, radost se dívat na ty krásné baráky. Lidí mraky, čeština moc slyšet nebyla. Zmrzlina za 40,-, zato dobrá a porce obrovská.
Lanovkou jsme vyjeli nad město, výtahem na rozhlednu, pokochali se výhledem a pomalu byl čas jít na vlak. Cestou zpět jsme si na lavičce dali oběd z vlastních zdrojů, ovšem v výhledem na grandhotel Thermal, to aby nám lépe chutnalo. A věřte, že chutnalo. Aby nechutnalo, když jsme po městě ušli osm kilometrů. Ono vidět ty ceny v restauracích, to důchodce přejde chuť na to tata, a je rád za vlastní jídlo a vodu ze studánky.
Už se těšíme na další výlet, asi zase vlakem. Nemusím řídit a mohu se kochat krajinou. Jo, a skoro všichni ve vlaku čumí nikoliv na krásy naší vlasti, ale do matlafónů.