Zajímavá stavba v jedné vesnici.:

Po dlouhé zimě jsme si udělali výlet do Valče, kde je krásný zámek a neméně hezký kostel. Kostel však jako vždy zavřený.

A ještě jsme stihli zajímavou přednášku o zaniklých obcích Doupovských hor. Bylo jich, těch obcí, opravdu hodně. A ne vše bylo zničeno do r. 1989. I po tomto roce se úspěšně ničilo a bouralo. A také kradlo. No jo no, holt vojenský prostor.

Ještě že ve Valči zůstal ten zámek, kostel a hezká fara. Vše krásně opraveno.

Tak nevím, tento kraj byl údajně hodně chudý. Byla zde jen kaplička. A potom se v r. 1736 začal stavět a za dva!!! roky byl dostavěn tento kostel. A teď pozor. Z darů místních sedláků  a přicházejících poutníků.

A ještě jednou pozor. Ten kostel měl mít původně jen jednu věž. Ovšem peněz se vybralo tolik, že bylo na věže dvě a pan stavitel musel předělat plány. Tak jak to s tím chudým krajem opravdu bylo? Něco mi prostě nesedí.

Cestou ke kostelu u Toužimi jsme nemohli minout Skoky. A protože kostel je mimo sezonu zavřený, trochu jsme se prošli po okolí. A zjistili, že to zde žije. Jen trochu jinak a tak trochu skrytě, ale žije.

V rámci obnovy barokních cest jsou po okolí vysázeny stovky ovocných stromů.

Kostel sv. Blažeje nedaleko Toužimi, který vyhořel po zásahu blesku v r. 1957 a už nebyl opraven.

Kostel u rybníka už jsem viděl. Ovšem byl to kostel většinou uprostřed vesnice, kde byl též rybníček, postaru nazývaný kachňák.

A tady stojí daleko od vesnice kdysi krásný kostel u rybníka docela velkého, kolem je jen příroda a jinak nic. Nic … no, jak se to vezme. Z pohledu dnešní doby zde opravdu nic není. Prostě zřícenina a rybník. Žádné stánky s buřtama a pivem, žádné kýče prodávané za šílené ceny jako tzv. suvenýry. A žádné davy turistů. Ba ani žádná restaurace.  Mimo nás turista ani jeden.

Ticho, pusto, spousta pozitivní energie. Poklad v dnešní době pro nás k nezaplacení. Ani se nám nechce zpět. Tento kraj je úžasný. Nejen že je krásný, ale není zde zatím moc lidí. Vždyť po odbočení z hlavní silnice jsme za 20km potkali jedno jediné auto. Prostě vyhlídková jízda jinde nenáviděnou třicítkou, a nikomu nepřekážíte. A opravdu bylo na co se dívat.

Ruiny mám rád. Ani nevím proč. To je tím, že mám moc bujnou fantazii, a s přibývajícím věkem i já se stávám pomalu také ruinou. A jak známo, rovný rovného si hledá.

Asi proto mi tolik učarovaly Sudety, neboť zde je ruin požehnaně. Ale ubývají. Ono je jednodušší něco byť krásného zbourat než to udržet pro další generace.

A tak se courám po okolí, vyhledávám ty němé svědky kdysi tak bohatého kraje, kdy se stavělo a ne bouralo tak jako dnes.

A přemýšlím, co asi jednou zbyde po této bláznivé době. Myslím, že moc toho nebude. A hezké tak jako ty staré stavby také ne.

Já vím, je to věc názoru.

Jo, moci tak vidět ten statek v dobách největší slávy …  Ano, všechno má svůj konec, i ta slavobrána (vjezd do statku, ale krásný) jednou spadne. Asi to dlouho trvat nebude. Jen mi napadají slova jedné staré  písničky. Sice je o něčem jiném, ale i tady skončil sen. Ne jeden a ne jednoho člověka.

,,A tak se končí jeden příběh lidský, jeden sen a jedna velká zrada.“ ( Petr Novák)

Ona vlastně vůbec není veliká. Je docela malá a je na cestě kudy jezdíme k ,,našemu“ sedlákovi pro krmení.

Ale je tam docela hezký a hezky opravený zámeček. Tak jsem si ho vyfotil.

Wikipedie říká toto:

Předchůdcem zámku byla tvrz zmiňovaná na přelomu čtrnáctého a patnáctého století, kdy měla podle dobového popisu dvě věže a mezi nimi budovu se světnicí. Není jisté, kdy zanikla, ale pravděpodobně se tak stalo po připojení Veliké Vsi k hasištejnskému nebo mašťovskému panství.

V roce 1660 velikoveské panství koupili augustiánští kanovníci z pražského Karlova a nechali zde vybudovat barokní zámek jako letní sídlo pro svého opata. Stavba nedokončeného zámku skončila roku 1762, ale už v roce 1785 byl pražský klášter v důsledku reforem císaře Josefa II. zrušen a jeho majetek se dostal do správy Náboženské matice. Od ní panství koupil v roce 1788 Ignác Schreiter a později v roce 1811 zámek dokončil. Novorenesanční podobu zámek získal v letech 1890–1896, kdy patřil Richardu Procházkovi z Prahy,^[2] který jej prodal Jaroslavu Kosovi.^[3] Ve druhé polovině 20. století zámek využíval státní statek, sídlil v něm místní národní výbor a v patře byly byty zaměstnanců.^[2] Po roce 1990 byl zámek vrácen dědičce původních majitelů, od které ho koupila okounovská firma Druhá severočeská stavební společnost

Trochu jsem veršoval:

Odešli lidé, museli jít, varhanní chorál naposled zní.

Odešli lidé, utichl smích, ve vratech kostela zarachotil klíč.

Poslední varhaník usedá na schod, nad ním je kostel, pod kostelem pusto.

Domy jsou prázdné, nikdo už není, jen pustou zahradou vítr se honí.

Domy už spadly, zahradník chybí, jen stará jablůňka jablíčka plodí.

Slíbil jsem si, že už sem Skoky dávat nebudu. Jenže 1,6 km od Skoků je zaniklý Rohrerův mlýn, datovaný do 17tého století. Opuštěný byl patrně za války, nejpozději však v r. 1945.

A tak jsme vyrazili na výšlap, spíše sešlap, neboť výšlap je nahoru, a tohle bylo docela prudce dolů. Zato krásnou pěšinou, lemovanou hlubokými stržemi. Navíc cesta je neznačená a tak jsme se spoléhali na instinkt. Ten nás dovedl na místo.

No, z mlýna toho moc nezbylo. Navíc vše zarostlé, takže vyfotit rozlehlost všech stavení bylo nemožné. I tak si na místě člověk uvědomí, že nic není věčné. A že i tak rozlehlou usedlost pohltí čas a příroda.

Takže pár fotek a teď už hodně náročný výšlap nahoru do Skoků.

Více info: https://www.pamatkyaprirodakarlovarska.cz/sovolusky-rohreruv-mlyn