Alojs – (možná scifi) povídka

Pokračování scifi povídky ,,Alojs“

Alojs vzal bezmyšlenkovitě krabici s tou svojí krmnou dávkou, a pomalu se vydal k domovu. Tedy dá-li se tak nazvat místnost 3×3 m. Ani se mu tam nechtělo.

Uvědomil si, že dnes má za vzorné chování povoleno být venku o hodinu déle a tak zamířil do parku. Park byl malý plácek, kde rostlo několik málo stromů a byly tam dvě lavičky. Na jedné seděla Maruška, jeho dávná láska. Usedl vedle ní a náhle mu bylo fajn. Oba mlčeli, neboť odposlech byl všudypřítomný a nebylo radno ,,Systém“ provokovat. Oba věděli svoje a oba byli rádi, že mohou být aspoň chvilku jeden v blízkosti druhého. Ta idylka však dlouho netrvala. Náramek na Maruščině zápěstí tiše pípnul a displej oznámil, že je čas se rozejít. Vstali oba najednou a jejich pohled z očí do očí vydal za tisíc slov.

Lojzík byl rád, že Marušku potkal, ale zároveň si uvědomoval, že ta náhodná setkání bolí oba dva. Zkurvená doba, zasraný ten jejich ,,Nový Systém“, nadával v duchu Alojs. Ale také děkoval osudu, že velkou část života mohl prožít v době, kdy byl ještě svět normální.

Pomalu se ubíral k té své, Systémem mu přidělené, jak tomu říkal, díře. Úzká postel, umyvadlo, stolek a mikrovlnka. A povinné vybavení v podobě televize. Naštěstí šla vypnout. Její sledování povinné zatím nebylo, ale byly za něj body do sociálního kreditu. Tak tu nalejvárnu občas pustil, aby se neřeklo. Dokonce mohl i na internet. Samozřejmě jen tam, kam ho to pustilo. Což bylo stejně nudné, jako ten debilizátor, což byl Lojzíkův název pro televizi.

Venku se pomalu stmívalo. Za chvíli nastane zima a dlouhé večery. Zkusí zajít dolů, do společenské místnosti a půjčit si nějakou knihu. Že výběr bude žalostný, to věděl dopředu, ale snad bude mít štěstí, a najde něco trochu zajímavého, co uniklo oku cenzora. Probíral se několika málo tituly co byly k dispozici a jediné co ještě nečetl, byla kniha s názvem ,, Vyrábíme výživnou stravu“. Tak se tedy aspoň dozvím, jak se ten všelijaký hmyz pěstuje a co s tím dělají aby to člověk vůbec mohl pozřít. Třeba to bude zajímavé. No, nebylo. Z výroby nic, jen reklama a vymývání mozků.

Odložil ten bestseller (hihi) a natáhl se na postel. Kupodivu po chvilce usnul a spal až do rána.

Pokračování povídky Jonáš

Uběhlo dlouhých pět let od doby, kdy Jonáš odešel do hor. Dlouhých pět let teroru, kvůli němuž přežilo pár lidí. Z těch přeživších se pomalu stávali zombíci. Aby také ne. Vždyť to byl účel. Přirozené jídlo nebylo, to bylo zakázáno. Vše co se dalo sníst, bylo jen umělé, vyrobené průmyslově z ropy a jen pánbu ví, co do toho přidávali za svinststvo.

Jonášek si už tehdy moc přál utéci s dědou do hor, ale i když mu bylo patnáct, měl rodiče, které opustit nechtěl. Ale myšlenka odejít za dědou mu stále vrtala hlavou. A když jeho rodiče přišli o život, jeho touha zmizet se změnila v posedlost. Jenomže opustit Zónu bylo díky implantovanému čipu nemožné. Našli by ho okamžitě.

Dobře si pamatoval kudy vede cesta tam nahoru do hor a kde děda vybudoval ten úkryt. Jen vymyslet bezpečný způsob jak zmizet. Což o to, se zmizením by si snad poradil, ale ten voperovaný sledovací čip, to byl problém. Vyndat ho z těla, to by zvládl doktor, ale za to byl trest smrti a nikdo si to nedovolil.

Až jednoho dne. Jednoho dne přestalo vše fungovat. Tedy vše, co bylo na elektřinu a nebo v tom byla elektronika. Což bylo úplně vše. Jonášek díky dědově vyprávění věděl čím to je. EMP, tedy elektromagnetický puls. Spálí neopravitelně úplně vše, co souvisí s elektřinou. A díky dědovi věděl i co bude následovat. Ten nejkrutější boj na život a na smrt pro kus žvance a hlt vody. Nebylo na co čekat. Cesta byla ven byla volná.

Jonášek v rychlosti naházel do batohu tu trochu zásob jídla ( dá li se to tak nazvat) co měl, a vydal se na pochod. Do druhého dne by mohl být v horách u dědy. Cesta sice  za tu dobu trochu zarostla, ale bloudit nemusel. Těšil se, že konečně uvidí dědu a že ho čeká nový život. Netušil, že …. netušil, že dědu ani chatu nenajde. Netušil, že najde jen pomalu zarůstající spáleniště.

Dlouhou dobu stál nad tím vypáleným čtvercem čtyři krát čtyři metry a stokrát se ubezpečoval, že to je to místo. Bylo. Nespletl se. Pomalu a se slzami v očích sbíral žárem pokroucené zbytky plechového nádobí a pár popraskaných porcelánových hrnečků. Stmívalo se. Jonášek si sedl pod strom a protože únava udělala svoje, vzbudil se až ráno.

Vzpomněl si, že o kus dál je jeskyně, kam děda ukládal nářadí a také zásoby, semínka a podobné užitečné věci. Měl štěstí, jeskyně zůstala  nedotčená. A měl štěstí také v tom, že bylo jaro a tím pádem vhodná doba pro sázení a setí.

Jonášek začal smutný, velmi tvrdý, ale konečně svobodný život. Jen to spáleniště mu nedalo spát. Dobře tušil, že obyčejný požár to nebyl.

Jonáš by ještě spal, ale vzbudila ho zima. Začínalo se rozednívat a tak vstal, přisunul stoličku ke kamnům a roztopil oheň. Přes sklo dvířek hleděl do plamenů a čekal, než bude moci na třísky přiložit větší poleno.

Už to bude rok, pomyslel si. Rok co neviděl  člověka, rok co odešel sem do hor před světem, který nebyl  k žití. Odešel v poslední chvíli, později bylo prakticky nemožné přidělenou zónu opustit.

Dochází zásoby, pomyslel si. Tehdy, když sem tahal jídlo které vydrží, si myslel, že se tu skryje jen na chvíli, než ten teror tam dole pomine. Jenže jak věděl z rádia na kličku, teror se jen stupňoval. A také se dozvěděl, že s takovými ilegály jako je on, vláda zatočí. A to bez milosti. Co znamená bez milosti, jenom tušil a po pravdě řečeno, bylo to ve skutečnosti ještě horší.

Ta jeho bouda podobná seníku byla skryta daleko v lesích celkem dobře. Lidé měli zákaz opouštět přidělenou zónu kde byli ubytováni, a tak ani nehrozilo, že by ho někdo objevil.

Bylo mu však jasné, že je jen otázka času, kdy nad ním přeletí průzkumný dron nebo vrtulník a budou ho mít. Dokonce se divil, že se to ještě nestalo. Věděl že to jednou přijde a jen doufal, že stihne vytáhnout svojí pistoli, ohnout ruku v lokti na úroveň hlavy a zmáčknout spoušť.  Táhlo mu na sedmdesát a neměl zájem zbytek života hnít v lepším případě v base, tom horším raději nemyslet. Vlastně už ani neměl pro co žít. Ten Nový Systém mu vzal úplně vše co pro něj mělo smysl. Vlastně žil jako ta zvířata okolo. Sehnat jídlo, odpočívat a spát. Na rozdíl od nich však musel v zimě topit.

Z úvah ho vytáhl podivný, bzučivý zvuk, který už málem neznal. Vyhlédl z okna a asi padesát metrů od něj se vznášel dron. Několikrát obletěl jeho  obydlí, poté odlétl trochu dále.

Jonáš těžce dosedl na židli a přemýšlel co dál. Přemýšlet nemusel.  Na zlomek sekundy ucítil nesnesitelnou bolest v hlavě a zároveň na srdci. Už nevěděl, že v témže okamžiku, kdy dopadl na zem mrtev, se on a jeho obydlí proměnilo v popel.

O nových zbraních a zneužití nově objevené energie tušit opravdu nemohl.

Alojs pomalu kráčel přes rozlehlou vyasfaltovanou plochu k nízké, ale rozlehlé budově. Cestou k ní míjel na zemi kdysi bílou barvou namalované pruhy. Pamatoval si, že to bývalo parkoviště pro auta. To už je ale dávno, to ještě lidé měli auta a mohli si jezdit kam se jim zachtělo. Třeba k této budově, ale to se ještě postaru nakupovalo.

Došel až k výdejnímu okénku, kterých bylo po obvodě budovy asi tak dvacet. Díky senzorům a jeho čipu v ruce už robot uvnitř budovy věděl kdo je u okénka, a během chvilky se v okénku zvedla přepážka a robotická ruka vystrčila před Lojzu krabici s jeho stravou na dva dny. Co obsahuje, zjistí až doma. Věděl však, že obsah bude odpovídat tomu, jak umělá inteligence vyhodnotí jeho uhlíkovou stopu a sociální kredit. Mohl jen hádat, zda to budou sušení červíci, nebo nějaký jiný hmyz. Pravděpodobně tam bude i kus sojového chleba a kousek rostlinného tuku. Ale zcela určitě to bude jak říkali kdysi veterináři, záchovná krmná dávka, neboť Nový Systém je humánní a nikoho nenechá umřít hlady. (Nepohodlných se umí zbavit jiným způsobem. Samozřejmě humánně, jak jinak.)

Tahle budova býval kdysi supermarket, uvědomil si, když míjel zazděný portál, kde dávno tomu býval široký vchod. Teď tu zůstaly jen úzké pancéřové dveře pro personál. No jo, to tehdy ještě existovaly peníze, za které si člověk mohl koupit to, co chtěl. Tady pokud na to měl ty peníze. Dnes už peníze nejsou. Ty fyzické a vlastně ani ty virtuální.

Přicházelo to pomalu a nenápadně, zabalené do krásných slov a úžasných výhod tak, jako vždycky přichází každé zlo.

To banka lidem nabídla platební kartu. A 2% z nákupu zpátky. To přece byla paráda. A lidé se chytli. Sice po čase banka už ta 2% zpět nedávala ( banka vám dala prd, jen nákup byl o to dražší), a za vlastnictví té karty lidé už platili, ale bylo to přece tááák pohodné. Karta se změnila v chytrý mobil, chytrý mobil v chytré hodinky a za čas hodinky v čip pod kůží.

Mezitím přišla další vychytávka. Naskenuj a jdi. U vchodu si půjč skener, z regálu si vem co chceš, udělej píp a jdi. O zaplacení se nestarej, proběhne automaticky. Tak k čemu fyzické peníze. Nikdo je přece už nechce. A tak je zrušili.

Jenže čím  dál častěji ten skener začal pípat, že to, co byste si rádi koupili, na to nemáte nárok. Samozřejmě díky tomu, že máte překročený uhlíkový, případně sociální kredit. A tak jste si mohli koupit pouze to, o čem systém usoudil, že si to koupit můžete. Lidé začali krást a bouřit se. Bouře byly potlačeny a obchody zavřeny.

Zbyla jen ta výdejní okénka a čip pod kůží….

….Již brzy. I ve vašem městě.