Moje motto: ,, Po jmění netoužím, jsme tu je nakrátko, i sláva je jak dým, jen pouhé pozlátko…“

Traduje se, že když mi bylo šest let, zeptal se jeden pán čím chci jednou být. Moje odpověď šokovala, neboť jsem sdělil že důchodce. No, musel jsem si na to počkat 55 let. A děkuji tomu nahoře, že jsem se toho ve zdraví dožil.

Před odchodem do důchodu byly reakce lidí prakticky shodné: nebudeš mít peníze, budeš se nudit, že ještě neděláš ….

Tak to vezmu popořadě. Peníze – bez peněz to nejde ale…. Ne, opravdu nemám nahamtáno, jako živnostník jaksi nebylo z čeho. A žít skromně opravdu neznamená žít chudě. Možná se později dočtete jak to s mojí paní děláme.

Nuda – tak ta opravdu nehrozí. Máme obrovskou zahradu, králíky, slepice, chodíme na dřevo a ve volných chvílích couráme po nádherném okolí. A navíc, příroda Vám opravdu dá téměř vše co k životu potřebujete.

Že ještě neděláš – nemám potřebu dále dělat. Ale mám jinou potřebu a to být svobodný ( úplně svobodný být nikdo nemůže ale v rámci možností ano). Chodit do práce je svým způsobem otročení.

Pár dní před odchodem do důchodu začali být reakce trochu jiné. Byly typu já ti to závidím, no ale odstěhovat se na samotu, to bych nedal ( šílený newspeak, co komu by nedal?). Nedal by to každé ráno zatápět, v zimě chodit pro vodu, pracovat na zahrádce … Nebo by nedal probouzet se za zpěvu ptáků do ranního oparu,  projít zahradou, zobnout si vlastních jahod a jiného ovoce, radovat se z toho jak hezky vše roste a kvete….

15.5.2023 Aktualizace po několika létech:

Případná podobnost s žijícími i nežijícími osobami je čistě náhodná.

Vypadáš spokojeně…

Jsem spokojený a to hodně.

Žiješ na samotě, opravdu ti nic nechybí?

Co by mi mělo chybět? Mám vše potřebné ke skromnému životu.

Třeba lidé? A máš vůbec rád lidi?

Lidé mi nechybí. Pokud mám potřebu lidi vidět, dojedu si do města nakoupit, což bývá traumatizující zážitek (smích). Navíc sporadicky se tady objeví příbuzní. A jestli mám lidi rád? Pokud mě nechají na pokoji, tak mi nevadí. Vadí mi lidé falešní a pokrytci, snobi a lepšolidé. Ale takoví zase nemusí mě. Jo, několik lidiček mám rád, to ano.

Proč tě nemusí?

Protože oni vědí, že já vím. A to, že vědí že já vím, to jim na mě vadí. Od té doby co jsem v důchodu, je takových už opravdu jenom pár. Navíc, já je nevidím a oni nevidí mě. Ale vím o nich. Jo a také jim vadí můj naprosto odlišný způsob života i náhled na tento svět.

Odešel jsi na samotu, kde jsi už dvanáctý rok. Byl to útěk? Pokud ano, před čím?

Zkraje to ani útěk nebyl. Ještě jsem chodil do práce a sem jsem jezdil si odpočinout. Čím více  se mi však blížil důchod, tím více se to měnilo v útěk, a posledního půl roku přímo v úprk. Ptáš se před čím? Před falší, přetvářkou, podrazy, před tím závodem mít stále víc, kdy spousta lidí by za prachy udělala cokoliv. Prostě před touhle šílenou, zvrácenou a jak pozoruji, nejen pro mě nepochopitelnou dobou.

Povedlo se ti to? Utéct?

Před tím úplně utéct nejde. Ten systém je tak nastavený, že bez něj nepřežiješ. Potřebuješ aspoň nějaké peníze. Minimálně na jídlo, protože zahrádka a soběstačnost jsou vlhké sny panelákových lidí. Chceš mít elektriku a aspoň trochu benzínu minimálně do pily. Neboť v mém věku už dřevo na zimu ručně nenařežu.

Ale auto máš…

Zatím ano, ale až to neutáhnu finančně, tak ho mít nebudu. Ale koupil jsem si RVHP.

RVHP? To byla rada vzájemné hospodářské pomoci. (Smích)

No, to byla. Ale ta zkratka znamenala i něco jiného. V dobách, kdy se hodně věcí shánělo ale vždy se nakonec vše sehnalo, RVHP byla zkratka pro: ,,Ráno Vyjedu, Hovno Přivezu“. Prostě taška na kolečkách.

Jak daleko to máš vůbec pěšky do krámu?

Pět km. Nechá se to šlapat. Zpátky je to do parádního kopce.

Žiješ v Sudetech. V kraji chudém a drsném. Nevadí ti to?

Opravím tě, jsou to bývalé Sudety a doufám, že to tak bude i nadále. Tady je to okraj těch bývalých Sudet. Ty pravé, ryzí jsou o pár km dále.

Tento kraj chudý vůbec nebyl. Za těch dvanáct let co tu jsme,  jsme viděli hodně moc nádherných památek. Těch zachovalých, a ještě více těch kdysi neméně krásných, co pomalu ale jistě pohlcuje příroda. Tento kraj dle památek nebýval vůbec  chudý. Ano, obyčejní lidé žili velice chudě, ale zase jsme u toho. Na jedné straně obrovské bohatství a na straně druhé nepředstavitelná chudoba. Záleží na to, z které strany se na to díváme. Navíc, ta historie tohoto kraje jak zjišťuji, byla mírně řečeno hodně jiná, než je dnes vnímáno. Tím myslím zhruba středověk do roku tak 1800. Ale berte to jako můj čistě osobní, vědou nepodložený názor.

Drsný kraj… opět úhel pohledu. Ano, je tady větší zima než tam dole, více mlh, bývalo tu i více dešťů a sněhu. Kraj je to z mého pohledu zádumčivý, melancholický a tajemný,  ale o to více krásný a zajímavý. A jak říkám, nevybydlený.

Zda by jsi mohl žít ve městě je asi otázka zbytečná.

Naprosto zbytečná. Město je pro mě stres, rambajz, špína, zlo, naleštěná bída a víceméně nepřátelské území. Ve městě bych dlouho nepřežil. Ale chápu, že se někomu ve městě líbí. A je to dobře. Každý má mít možnost žít tam, kde se mu líbí a kde je doma. Pokud tam nedělá ovšem bordel.

Máš zvířata, dokážeš je zabít?

Maso opravdu nekupuji a jím ho. Takže ano, velmi nerad, ale dokážu to. Ale chovná zvířata u mě dožívají, ty nezabíjím. Ty ať v klidu dožijí.

Bez zvířat by tu bylo smutno a pusto. Já je mám rád.

Věříš v Boha?

V jakého Boha? Bohů je mnoho. Takže přímo v Boha ne. Ale v to, že je něco mezi nebem a zemí, v to věřím, a mockrát jsem se o tom přesvědčil.

A v osud?

V životě jsou věci, které neovlivníš. Takže v zásadních věcech života ano.  Ale též věřím v nepřekročitelnost vlastního stínu. Prostě někde je zeď, kterou nepřekročíš i když stokrát chceš. Otázka je, zda je to dobře nebo špatně.

Reinkarnace?

Dříve jsem si přál aby existovala, že by bylo dobré se sem ještě podívat. Když ale vidím kam tento svět směřuje, tak se i jako nevěřící modlím, aby neexistovala. Až ke stáru jsem pochopil, že člověk jako takový, je velice chybný konstrukt.

Co budeš dělat, až to tu jednou fyzicky nezvládneš?

Vím, že ta doba jednou přijde a co budu dělat fakt nevím. Držím byteček v jedné vesnici, která po dvanácti létech už vesnicí prakticky není, neboť Praha je za rohem a tak stavíme a stavíme. Nevím, třeba tam půjdu dožít, nebo mě tady na jaře najdou ohlodanýho od myší. Do té doby si to tady chci ještě užít. S mojí Evinkou a naplno!

Tvoje životní moudro?

Dej si pozor na to co si přeješ. Mohlo by se ti to splnit.

 

Tak to je pár otázek, jak mi je postupem času pokládali náhodně zastavivší se lidé.

Ano, mám třináctou komnatu, ale ta jak známo se za žádných okolností neotvírá.