Odvezli kravičky z pastvin, což je u nás na samotě neklamná známka toho, že se blíží zima.

Spadané listí šustí pod nohama, ranní mlhy a bláto k tomu podzimu tak nějak nerozlučně patří.  Courání v mlze po starých, opuštěných cestách přináší mnoho podnětů k zamyšlení nad během tohoto světa.

Bohužel, v dnešní době to moc radostné rozjímání není. Nějak moc mizí toho starého z našeho světa a není to dobře. Vždyť s každou zbořenou stavbou, s každým zmizením čehokoliv co dobře sloužilo, zmizí i kus našeho života. Kousek po kousku, den za dnem až jednou … nezbyde vůbec nic … z toho našeho života …

Stará opuštěná cesta na Ovčárnu. Po ní už koník nepotáhne vůz, pocestný si nepochutná na jablíčku. Nikdo už jí nebude opravovat. Nikdo jí už nepotřebuje. Tak, jako ty staré jabloně. Postupně odejdou. Nikomu jich líto nebude. Jenom mě, starýmu dědkovi, neboť se staly součástí mého života. Protože ten starý dědek ví, že ty jabloně tak nějak odcházejí s ním….