Navštívil nás syn s rodinkou. Chtěl jsem vnoučatům udělat radost a splnit jim nějaké přání. Ani moc mě nepřekvapilo, když z nabízených možností  bylo jejich největší přání jít do KFC.  No budiž, když po tom tak touží. Sice to dávno není co bývalo, porce poloviční, ceny trojnásobné, ale budiž.

A tak jsme vyrazili do města. Jenže ouha, bylo zavřeno. Ovšem k radosti dětí, hned naproti byla konkurenční firma a já poprvé (opravdu poprvé) v životě vlezl do “ mekáče“.

Rodinka si vybrala a já přemýšlel, zda pokud si něco dám, jestli to přežiju. Spíše ze studijních důvodů než z hladu jsem si vybral „normální“ hamburger. Za svých 120,- korun podložených zlatem a ostatními aktivy národní banky – aha, to už také neplatí – jsem dostal nějakou buchtu o průměru zhruba 8 cm a tak 2 cm vysokou, v polovině rozříznutou. Na spodní polovině byl jakýsi karbanátek vážící odhadem tak 3 dkg, plátek něčeho co jsem odhadl na sýr, vše polité kečupem a jakýmsi sajrajtem. Vše přiklopené druhou polovinou té buchty. No, tři sousta za 120,- korun něčeho, po čem mi špatně sice nebylo, ale vůbec jsem si nepochutnal … Děkuji, příště jen případě hrozící smrti hladem.

Navíc obsluha nemohla pochopit, že o jejich předražené chemické patoky k pití nemám zájem a třikrát se ujišťovala, zda to myslím vážně.

Děti se snachou to nekomentovaly a syn pravil, že by byl snad lepší i ten králík, kterého nemusí. Dorazil jsem ho sdělením, že za tu cenu co to tam stálo by měl 6 kg docela kvalitního masa od řezníka.

Evinka moudře zůstala doma a zatím uvařila báječnou polévku ze slepice. Ta slepice se sice dožila pouhých tří let, ale zato nikdy neměla hlad, bydlení měla na úrovni a díky sexuálně aktivnímu kohoutovi nestrádala ani po této stránce.

Když už jsme u slepic, dát celou tu hostinu do kýble, namočit vodou a rozmíchat, možná by si slepice na rozdíl ode mě pochutnaly. Pokud by do rána nechcíply.