Pomalu a nenápadně se vracíme zpět v čase, do věků našich prababiček. A téměř současně zjišťujeme, že většina tzv. pokroku je jenom pozlátko, sloužící k obohacení někoho jiného. Že pokrok sice vzal lidem dřinu, ale zároveň jim vzal i něco jiného.

Vzal jim pohyb, vzal jim i souznění s přírodou, ostražitost a pud sebezáchovy.

Přemýšlím, proč se my dva, i čím díl víc lidí vrací zpátky v čase, do věku kdy vrchol techniky byla parní lokomotiva a jedna elektrická zásuvka v chalupě.

Vždyť tehdy byl život hodně těžký, samá dřina, často i hlad. Nic z toho zatím(!) lidem nehrozí. Proč jsou tedy nespokojení? Proč někteří utíkají od toho všeho pryč? Vždyť nikdo nemá hlad, nikdo nemrzne. A nespokojených lidí vidím kolem nás docela dost.

My jsme z bytu, kde bychom vstávali do tepla, teplá voda by byla kdykoliv, odešli sem, do chatičky doslova z prkýnek. Ráno vstáváme do i do pěti stupňů, v zimě vozíme vodu na vozíku, vaříme na sporáku na dřevo, plahočíme se po záhonech a běháme okolo zvířat.

Nic z toho bychom nemuseli. Důchod by nám stačil na skromné, ale pohodlné žití v bytovce. Jenže mělo by to jeden háček – co tam? Čumět na ty stupidity v TV? Chodit na procházky stále dokola na ta samá místa? Nebo cestovat? Vymetat výstavy? To nás vůbec neláká.

Tady máme klid od všeho. A čím déle jsme tady na samotě, tím více dnešnímu světu přestáváme rozumět. A upřímně se přiznám, že už mu ani porozumět nechceme.Mám pocit, že mu ani porozumět už nejde. Vše je postavené na hlavu, otočené o sto osmdesát stupňů.

A tak krmíme zvířata, plejeme záhonky, dojíme kozy, řežeme dřevo, oškubeme slepici nebo picneme králíka k obědu a žijeme v pohodě. Máme pohyb na zdravém vzduchu a spoustu pohybu. Máme spoustu času pozorovat přírodu, která je ten největší umělec na světě. A navíc, chytřejší než my všichni dohromady.

Pro moderní ,,ekology“:

Výdobytky civilizace používáme myslím v míře více než rozumné. Odpadky zatěžujeme planetu minimálně, neboť obilí nám dává sedlák do stále stejných pytlů a ostatního kupujeme minimum.