Nedlouho poté, co jsme začali bydlet na chatičce nastálo, padlo rozhodnutí pořídit si slepice.

I postavil jsem kurníčeka  oplotili jsme výběh zhruba čtyřicet metrů čtverečných. V něm byla zelená travička, to to budou mít holky jak z katalogu.

Slepičkám se to opravdu líbilo, radostně pobíhaly a zobaly travičku. Musela jim opravdu chutnat, neboť za týden neměly prakticky zobat co a musela jim stačit tráva ze sekačky.

I rozšířili jsme výběh na dvojnásobek, ale za krátký čas byla situace stejná. Sen o slepičkách chovaných na trávě se rozplynul.

Slepice se radostně popelily ve vyschlé hlíně a já tušil do budoucna průšvih. Ten na sebe nechal čekat až do podzimních dešťů, kdy se původně travnatý výběh proměnil v nevábně páchnoucí bažinu, kde šlo chodit pouze v gumovkách.

Jenže čím víc pršelo, a čím víc bylo hovínek, tím více to klouzalo. No jednou při krmení mi podjely nohy a já se rozplácnul na zem. Nevím, zda se ty potvory lekly, ale kdákaly jako by se mi smály.

S nepublikovatelným projevem jsem se pomalu sbíral ze země a Evinka, ta dobrá duše, mi běžela pomoci. Ano, správně už tušíte, že se rozplácla vedle mě.

Věci, co jsme měli na sobě bylo nutné napřed několikrát vymáchat venku v plechové vaně a poté hodit ihned do pračky.

Kdo ví, jak voní slepičince, ví tím pádem i to, jak jsme krásně  voněli. Kam se hrabe nejdražší parfém nejen intenzitou vůně, ale i svou trvanlivostí.