Někde ve stodole Lenka vyhrabala kabát. Krásný, zelený, rok výroby 1958. Prostě poslední móda. Konečně mám to, po čem jsem léta letoucí toužil. Konečně jsem in, free a cool. A můžu jít lovit děvčata. Ony si totiž na módu velice potrpí. Ještě poprosím Evinku, aby mi na něj našila nějaké pruhy, neboť čím víc pruhů, tím víc Adidas. Tuhle jsem šel po Lubenci a fakt nekecám, holky se za mnou opravdu otáčely. Jenže holky byly stydlivé ( to víte, holt maloměsto), takže z toho nic nebylo. Ale kabát se jim líbil neobyčejně, protože téměř každá otáčela oči nábožně v sloup. Bohužel jen do té doby, než přišla Evinka a se slovy nedělej tu ostudu mě nacpala za řídítka mého tříkolového vozidla. Sama si sedla vedle mě (asi aby předešla tomu, že vedle mě bude sedět ta nejkrásnější z místních bezdomovkyň) a téměř nadzvukovou rychlostí jsme uháněli tam, kde bydlíme. Bydlíme na místě o kterém řidič jedné zásilkové služby prohlásil: já se na to můžu vysrat jezdit do takové prdele. No, byl to asi něžný romantik. 

Jinak ten kabát nosím velice rád. Nevím jak to ti komunisti dělali, ale hřeje tak, že se mu žádná dnešní bunda nevyrovná. Prostě za socialismu se uměly dělat pořádné a funkční věci.