Nějak moc rychle to letí. Vždyť už jsem dva a půl roku v důchodu. A mohu říci, že být v důchodu je fajn. Tedy pokud jste zdraví, máte bezva ženu a … no jak to napsat …, nějaký zájem, koníčka, prostě cokoliv, co vám dělá radost.

Spoustu věcí nemusíte, spoustu věcí můžete. Jo, krátí se dech, občas bolí nohy, občas záda a síly pomalu, ale jistě ubývají. A tak si říkám, jak je dobře že ještě dojdu tam kam dojdu, protože jednou přijde čas, že tam nedojdu.

Nemusím se nikam ani za něčím honit, mohu žít klidu. Spoustu věcí nemusím řešit. A mám jedno hezké zjištění, ke kterému jsem tady na samotě dospěl a to, že všechno má svůj čas. Dám příklad: Mám báječnou ženu, jsme stejně naladěni a krásně nám to klape už desátý rok. Ovšem potkali jsme se až po padesátce. Potkat se ve dvaceti, pochybuji, že bychom spolu vydrželi.

Jo, člověk potřebuje padnout na hubu aby si uvědomil mnoho a mnoho věcí. Padnout na dno a dokázat se zvednout, to změní priority. Někomu ale k jeho škodě nikoliv.

Tak jak to ukončit? Asi takto: Mějte radost z maličkostí, protože v nich je krása. A nezapomeňte, že nejhezčí věci se koupit opravdu nedají.