Už jako kluk jsem měl rád zahrádku. No zahrádku, naše zahrada byla hodně veliká. Ve třinácti jsem uměl sekat kosou, sušil seno a choval králíky.

S přibývajícím věkem jsem začal mít zájem o jiná zvířátka. Tehdy chodily v minisukních. 

A jak šel čas, koupil jsem starou chalupu a zahrádkaření jsem se začal věnovat znovu. No i to mě časem pustilo. Myslel jsem si, že se k němu už nikdy nevrátím. Jenže nikdy neříkej nikdy. 

Tady jsem začal pár let před důchodem. To co vidíte na fotce byl prales kudy nešlo projít. Udělat z toho zahradu vůbec nebylo v plánu.

Ale malý záhonek na petržel do polévky by se hodil. Potom větší záhonek, pak ještě větší a za pět let…. ne, už opravdu větší ne.

Takže do dopadlo jak vidíte. Dnes pěstujeme téměř všechnu zeleninu pro vlastní potřebu. Ale je jí stále málo. Ještě že brambory máme po celý rok.

Ano, je to dřina. Dřina, která vás musí bavit. Tohle opravdu nejde dělat na výdělek. Jsme rádi, že máme svoji zeleninu i brambory. A také rybíz, jahody, maliny, ostružiny i pár borůvek. Co nesníme to zavaříme, zmrazíme nebo usušíme. 

Je únor a my už se zase těšíme jak budeme sít a sázet a potom to vytahovat očima a čekat až se objeví první výhonky.

A později procházet zahradou a zobat co uzrálo. Jo, takový voňavý, čerstvý jahůdky Evince do postýlky, to je pak samý úsměv po celý den.  Poznámka pro rejpaly – usmívá se na mě i bez jahod.

Na závěr pár řádek pro ty snílky, kteří si myslí že si pořídí domeček, malou zahrádku pět arů  a budou soběstační ( takových diskuzí je na internetu hodně). Soběstační NEBUDOU ani náhodou. Ani my nejsme. Ale pokud to baví, opravdu to stojí za tu práci.