Dnes se mi vůbec, ale vůbec nechtělo vstávat. Jenže Lízu s Amálkou to vůbec nezajímá. V sedm ráno mečí v kvalitě  hifi stereo a volume doprava. Kuřata stepují v kurníku a chtějí pustit, i králíci by rádi chroupali něco jiného než seno od večera. A je jim úplně jedno, že páníček se potřebuje probrat a rozhýbat, a že čím je starší, tím déle mu to trvá. To že dříve po probuzení bylo nejdřív kafíčko, cigárko a snídaně, to je dávná historie. Nyní vstát, obléknout, Evinka podojit a já nakrmit těch asi už devadesát zvířat.

No a potom si teprve můžeme dát snídani. Snídani na terase za zpěvu ptáků a s výhledem na louku a horu naproti, ze které stoupá ranní opar.

Někdo by řekl že honička. Není. Nemusíme hlídat jestli nám neujede autobus do práce a jestli náhodou ,, nepíchneme“ o minutu déle. Líza nám nestrhne prémie, že jsme jí podojili v půl osmé místo v sedm a hlavně, není žádný šéf. Je jen vědomí, že nás to baví. A to vlastní jídlo, to je velice příjemný bonus.