Jako dítě jsem vyrůstal na maloměstě. Tedy ne tak úplně, občas v Praze, občas na vesnici. To podle toho, jak byly babičky ochotny hlídat.

V dospělosti ( hergot já dospěl, to byl úspěch co?) jsem těch adres vystřídal docela dost. Vždycky jsem si říkal, že je mi jedno kde bydlím. Ale ať jsem bydlel kdekoliv, táhlo mě to do přírody. Ano, výlety byly fajn, později víkendové pobyty s karavanem v kempu byly také fajn. Alespoň jsem si to tehdy myslel. 

A teď žiji tady, obklopen přírodou a zvířaty a těžko byste hledali spokojenějšího človíčka. Do nejbližšího obchodu je to pět kilometrů, no paráda. V místě které ještě tak úplně nepřeválcovala tahle šílená doba. V místě kde stále nacházím stopy práce dávných předků. V kraji obklopeném jakýmsi tajemstvím a záhadnou přitažlivostí. V místě, kde můžu celý den courat po lesích a nepotkat človíčka.

Co ještě dodat? Jen jedno slovo: děkuji …