Bývaly doby, kdy se vše vyrábělo ručně, s ručními nástroji. Ať už šlo o věci do kuchyně, do hospodářství, nábytek a nebo jenom o něco hezkého. I po mnoha létech mají tyto věci duši a duši umějí pohladit.

Ano, byly drahé, vzácné a bylo jich málo. A lidé si jich vážili, dědily se často z generaci na generaci. Třeba taková násada ke hrábím byla přímo vyleštěná od rukou, které s ní pracovaly. Nejen vyleštěná, ona byla jakoby nalakovaná. Jenom to nebyl lak, ale pot a oděrky kůže. Časem to ztvrdlo tak, že od laku to bylo k nerozeznání. Ano, lidé se nadřeli tak, že už si to nikdo z nás nedovede představit. Nikdo z nás nechce, aby se to vrátilo. Ale proč si dnes ničeho nevážíme?

Dnes se koupí nové hrábě ( pokud je ještě někdo vůbec potřebuje), někam se pohodí a jdou se koupit nové.

Šel čas, přišla výroba v továrnách a věci začaly být čím dál levnější. Jestli hezčí, to záleží na úhlu pohledu. Ze začátku možná i trvanlivé, což už dávno není pravda. Jeden výrobek jako druhý. A hlavně neopravitelný. Ještě tak opravovat, kam bychom přišli, výroba musí běžet.

A tak si lidé ničeho neváží, jídlem počínaje a výrobky konče. Hlavně hromadit krámy. Jak to naše prababičky jen dělaly? Neměly roboty, myčky, pračky atd. Já vím jak to dělaly. Ručně! Už slyším námitku, že nemusely chodit do práce. Nemusely, ale uživily rodinu z toho co chlap přinesl. No, dnes když musí mít veškerý luxus tak holt musí. Otázka je, co to je luxus. Dovolená u moře? Pcháá. Fakt luxus. Dnes se totiž nikdo nechce smířit s tím, že je prostě chudý. Je to taky netěšilo, ale neměly z toho trauma, ani se kvůli tomu hned nerozváděly.

Každý má v PC tisíce fotek. Kolik si jich prohlédnou naši pravnuci? Já vám to povím. Pokud je nevytisknete, tak ani jednu. Nebude na čem.

Touha lidí tvořit vlastníma rukama někam ustoupila. Ono také proč, vždyť jde všechno koupit. A navíc, mají to ti nahoře dobře spočítané. Za materiál dáte víc, než když si výrobek koupíte hotový. Jen jednu vadu ten hotový vždycky má: nemá duši a nemáte radost z toho, že jste něco, i třeba nedokonalého vytvořili vlastníma rukama. Ten pocit je totiž k nezaplacení.

Tak, a jdu zaorat hnůj, abychom měli příští rok dostatek brambor. Podotýkám, že díky pokroku nikoliv kravským potahem.

Přesto: lidi brzděte !