S přibývajícími roky se jako z mlhy vynořují vzpomínky dávno  zapadané nánosem času. Aby nabyly docela přesné kontury, stačí když se z paměti vynoří bez zjevných příčin dávno nepoužívané slovo. Třeba například:

PERPETINGL

Že nevíte co to perpetingl je? Nedivte se, já to slovo neslyšel bezmála padesát let.

To je tak, babička mívala kuchyňské hodiny. Docela obyčejné. Byly na péro a tak se musely natahovat. Tedy ne ty hodiny, ale péro v nich, které pohánělo hodinový strojek. Když přestaly jít protože je včas nikdo nenatáhl, děda obřadně vyndal z kredence klíč, což byla taková klička stejná jakou se natahovaly autíčka na péro, jen o trochu větší, hodiny natáhl a srovnal čas podle jiných hodin nebo rádia. A potom vždy pronesl: “ Tak, ještě zatáhnout za perpetingl a je hotovo.“

A co že to bylo ten perpetingl? Provázek tak pět centimetrů dlouhý, který visel z těch hodin. Když se za něj zatáhlo, uvolnila se uvnitř západka s rohatkou a hodiny opět vesele měřily čas.

TELEFÓN

Babička v Praze měla už tehdy telefón. Tenkrát telefon hned tak nikdo neměl. Ve vesnici bývaly telefony dva. Jeden na poště a druhý ( někdy) na národním výboru.

Ten telefon neměl ani displej jako mají dnešní matlafóny, ba neměl ani tlačítka. A nešlo s ním běhat po bytě, protože byl připojený kabelem. Zato měl takové kolečko s deseti otvory. Pod každým otvorem byla číslice nula až devět. A tímto kolečkem se vytáčelo číslo. Za 25 haléřů jste si mohli volat do aleluja. Ale jen po Praze. Tedy pokud vám do hovoru neskočilo ,, zavěste prosím, volá meziměsto!“

A tak moje tetička, která tehdy byla tak pětadvacetiletá holka, každou neděli dopoledne prokecala se svojí kámoškou Bohunou. I když … kdo ví, zda to nebyl nějaký Bohouš, že jo.

No meziměsto … to už bylo složitější. Zavolali jste na ústřednu, nahlásili číslo které chcete volat a zavěsili. Po kratší nebo delší době zazvonil telefon a ozvalo se: ,, máte tady to meziměsto“., což se stávalo velice zřídka. A mohli jste si povídat.

K telefonu byl i telefonní seznam. Představte si, ó jaká hrůza ( GDPR!!!), že v tom seznamu mimo příslušného čísla byly jména s celou adresou. A nikomu to nevadilo.

A jak souvisí telefonní seznam a toaletní papír ? Čtěte dále.

Staří lidé byli zvyklí šetřit, a to hodně. Jednak to bylo pár let po válce a také platy byly tehdy hodně nízké.

Starší lidé jistě pamatují skládaný toaletní papír. To nebyly ruličky jako dnes, ale jednotlivé listy přeložené napůl a skládané tak, že po vytáhnutí jednoho listu se objevil začátek druhého.

Děda ten přeložený list rozpůlil a z listů telefonního seznamu nastříhal papíry stejně velké. Takže v případě potřeby jste list z tel. seznamu překryli listem toaleťáku.

Sice pracné ale ušetřilo se. Bonus byl ten, že takový sendvič se nikdy neprotrhl.

UHLÍ A PUTNA

Uhlí jsem jako kluk z venkova znal velice dobře. V Praze bylo kupodivu stejné, jen byl rozdíl ve skládání.

Na venkově vám prostě uhlí vysypali před barák a hotovo. Složte si ho sami. Ale pražáci byli páni, těm se složilo až do sklepa.

Jak? Přijel náklaďák a dva chlapi. A měli s sebou dvě putny. Putna byla plechová nádoba s popruhy. Jeden chlap na voze nakládal lopatou uhlí do té putny, druhý chlap měl takovou kápi přes hlavu a na zádech to odnášel do sklepa. Tam se předklonil nikoliv proto, aby složil paničce poklonu, ale aby se obsah přes jeho hlavu vysypal na místo. Vrátil se, dal na záda další a pořád dokola.

A panička stála u dveří sklepa a dělala si čárky, to aby jí neošidili. No, stejně jí ošidili. Dávali pod míru, nebo ta putna byla trošku zprohýbaná, aby se do ní vešlo méně. Také uhlíři, jak se jim tehdy říkalo, byli bohatí lidé.

 

DŘEVO V KOLE

Uhlí je třeba roztopit dřevem. A kde v Praze vzít dřevo? Koupit, ale nikoliv špalky, které se musí štípat, nýbrž hezky naštípané. A prodávalo se po kolech.

Nechápete? Špalíčky dřeva, hezky nadrobno naštípané, dlouhé tak 10 – 15 cm se složily ve výrobě tak, že vytvořily kolo o průměru asi půl metru a celé se to pevně stáhlo drátem. Dokonce ten drát měl dvě očka, kam se zasunulo držadlo na přenášení. To držadlo měl každý svoje.

Jo a uhlí se za zimu spálilo tak maximálně 6 metráků. To nebylo sto jako později. Také se vytápěla jen jedna místnost a na kamnech se zároveň vařilo.

Ono také nosit uhlí po kýblích třeba do pátého patra nebyl žádný med.

DOMOVNICE

V každém činžáku byla domovnice nebo domovník. Baba to musela být rázná, aby v domě udržela pořádek a klid. A také to byla drbna jak má být. Věděla o všech všechno.

K jejím povinnostem patřilo mýt chodby, schody a okna. A také to, že pokud jste šli z flámu a zapomněli si klíče, odemkla vám v kteroukoliv dobu vchod. Samozřejmě, čím déle v noci, tím více byla protivnější. Byt vám neodemkla, takže pokud nikdo nebyl doma, spali jste na schodech a ráno sháněli zámečníka.

VELKÉ PRÁDLO

Velké prádlo byla akce jako hrom. Prádelna byla udělaná z půdy, takže v šestém patře.

Den předem se nahoru nanosilo špinavé prádlo. Pralo jednou, někdy dvakrát do měsíce, takže hromada to byla převeliká. Dále se muselo nanosit dřevo a uhlí. Ze sklepa na půdu sedm pater, parádní posilovna.

A druhý den ráno to vypuklo. Uvařit v obrovském kotli škrob, protože pokud by nebylo naškrobeno, nebylo vypráno. Vyvařit to co šlo na vyvářku, což tehdy bylo téměř vše. Ještě že byla k dispozici pračka. Ta měla na dně šnek, takže k častým radostem patřilo, že se z pod toho šneku dolovaly tkalouny, kšandy od zástěr a pod. Krásně se to tam namotalo.

A když bylo konečně někdy odpoledne hotovo, prádlo se pověsilo na půdu a uklidila prádelna.

Jak to ty ženské tenkrát všechno stihly …

NA RŮŽKU

Děda občas vyrazil na pivo do hostince Na Růžku. Chodíval s panem Hrbkem. Pan Hrbek chodil o berlích, protože neměl jednu nohu, ale měl dceru. Ta mi nejdříve byla lhostejná, později se mi nelíbila a ještě později líbila. Jenže to bylo taky tak všechno. Bylo mi nějakých 13 a ona navíc byla stará. Vždyť jí táhlo už na patnáct.

TRAMVAJE

Jó to byly časy když tramvaje neměly dveře. Místo dveří prostě díra, plošina se tomu říkalo. A jak nádherně v zatáčkách skřípaly kola o koleje. To vám byl doslova koncert.

A v každém voze průvodčí. Procházela vozem, prodávala jízdenky a v zastávce když se mělo jet dále, dvakrát prudce zatáhla za kožený řemen, u řidiče do zacinkalo a jelo se.

Později měla uprostřed vozu takovou kukaň s pultíkem a přihrádkami na drobné.

Jízdné tehdy stálo 60 haléřů z konečné na konečnou. A jak lidi nadávali, když jim to někdy v r. 69 zdražili na celou korunu.

Tyhle tramvaje měli dvě výhody a jednu nevýhodu. Pokud tramvaj hodně zpomalila nebo zastavila, mohli jste vyskočit za jízdy, případně nastoupit.  Jen vás nesměl chytit esenbák. ( Mladší si vygůglují kdo to byl).

Druhou výhodou bylo, že v létě krásně větraly. Ale v zimě v nich byla šílená zima.

Cestující se za jízdy spolu bavili, nebo pozorovali okolí. Dnes každý čumí do matlafónu, nebo má zaražený špunty s rambajzem do uší.

pokračování příště