Ne, nebudu psát o té klasické, zlé závisti, kdy někdo závidí někomu hmotné statky. To, o čem chci napsat jen pár vět, je o závisti jiné. O té, kterou slýcháme tady na samotě dost často. Tohle je závist taková milá, u srdíčka hřející. (Snad ten oxymorón někdo pochopí.)

Lidé přijdou, chvíli pobudou a při odchodu slyšíme obvyklou větu: ,, Já vám to tak závidím“. Dlouho jsem přemýšlel co nám závidí. Majetek nemáme, tak vlastně co? Tušit o jakou závist vlastně jde jsem začal, když někteří dodávali: ,, …. Ale já bych takhle žít nemohl“. Ono těch dovětků bývá trochu více a celkově z nich postupně vyplynulo, co nám to vlastně tak závidí.

Závidí nám totiž to, že jsme to dokázali. Že jsme dokázali změnit vztah k životu, penězům i konvencím. To, že nám stačí nakoupit jednou za měsíc, že se za ničím neženeme a že nám ke spokojenosti stačí být v přírodě. Závidí nám z toho vyplývající klid na duši.

Oni by (někteří) rádi žili když ne stejně, tak velice podobně, ovšem jejich pouta k systému jsou příliš silná a vůle se z nich vymanit příliš slabá. Mohli by, (mají chaty), ale zvyk je železná košile a pohodlíčko je tak fajn.

A dost možná si uvědomují, že i ta krása a spokojený život tady má i odvrácenou tvář. Ne vždy je slunečno, občas bláto, mlhy, sychravo, v zimě pro vodu do studánky a vstávání do zimy, kdy ráno jsou uvnitř 4st. O co se člověk nepostará, to prostě nemá a musí se setsakramentsky otáčet.

Odměnou za to všechno je ten báječný a spokojený život bez stresů dnešní doby. I to, že po těch létech přírodu vnímáme úplně jinak než dřív. Jak? Bohužel, tohle nejde popsat, to se musí prožít.