Procházím starým, opuštěným sadem a je mi nějak smutno.

Uvědomuji si totiž, že ty staré jabloně tak nějak dožívají s námi. Že letos nemají jablíčka se ani nedivím. Jsou hodně staré, větve jim usychají a každý rok to několik stromů vzdá a na jaře se neprobudí ze zimního spánku.

Kde jsou ty časy jejich mládí. Přežily ty, co je sázeli a s láskou o ně pečovali. A vážili si každého jablíčka, které se urodilo.

Copak tady na samotě s těmi jablíčky asi dělali? Část jich jistě snědli, část uložili na zimu a něco měl dobytek na přilepšenou.

Těch jablek musely být metráky. Zřejmě něco prodali do města. Zapřáhli  koníka a po té staré cestě vedoucí okolo nás jeli na trh. Možná … jen tak přemýšlím.

Jo, staré časy. Pro nás vypadají romanticky, ale život tady nahoře musel být jen dřina a na půl hlad. My se máme dobře, i když mnozí tvrdí opak. Jenže kde je ta hranice mezi tím mít se dobře a rozežraností?

Tady bydlela paní ještě před sedmdesáti léty. Byla tady vloni se podívat. A vyprávěla. Jednou o tom snad napíšu.

Denně chodíme kolem a je to krásná připomínka pomíjivosti nejen lidského života.