…. tak sem dám jeden můj starší článek:

Anička, Smetanova Lhota a 21.srpen

Jako kluk jsem na tábory jezdil velice rád. Jel jsem už potřetí a tak jsem se docela těšil.

Hned zkraje mě poslali něco donést na ošetřovnu. A tam jsem uviděl tu nejkrásnější vílu na světě. A protože nemocné víly potřebují kytky, tak jsem jí hned jednu donesl. Asi to nic vážného nebylo, protože Anička byla druhý den zdravá jako řípa. A aby opět neonemocněla, nosil jsem jí kytky každý den. Ostatní holky se sice chichotaly, ale po čase je to přešlo. A my byli spolu jak jen to šlo. Šlo se na pochod, byli jsme spolu, šlo se na dřevo, nosili jsme ho spolu. A večer jsme seděli u táboráku a drželi se za ruce. Vedoucí byli bezva, po očku nás jen pozorovali a shovívavě se usmívali.

Každý turnus se chodilo jeden den na brigádu, ušlapávat trávu kolem malých stromků v lese. Jenže ten den brigáda skončila snad dřív než začala. V táboře nám oznámili, že nás přepadli rusové a jede se domů. Takže rychle sbalit a šup do autobusu. Samozřejmě my s Aničkou vedle sebe.

Vyklopili nás před fabrikou kde si nás měli vyzvednout rodiče. Jenže táta byl někde na montáži a máma v Praze. Zůstal jsem tam sám. Po chvíli přifrčela šestsettrojka a odvezla mě ( a že to byl zážitek vézt se v takovém autě) před náš barák. Ale doma nikdo. Tak mě odvezli k mému prastrýci a já tam prožil další báječnou část prázdnin. Měli tam na prázdninách ještě jednoho kluka a tak jsme spolu lítali po okolí, křídou psali na silnici nápisy jako třeba vrať se Ivane a pod. a z novin vystřihovali články, lepili je na čtvrtku a vydávali samizdatovou mladou frontu. -:) A vůbec nic jsme si z ničeho nedělali. Prostě parádní zábava.

No, na Aničku jsem si ani nevzpomněl. Až po moha a mnoha létech jsem nastoupil do fabriky která tehdy pořádala ty tábory. A tam pracoval pán, který měl stejné příjmení  jako ta moje tehdejší dětská láska, a věkem mohl být její táta. Nikdy jsem nenašel odvahu se ho zeptat, zda nemá dceru jménem Anička. Jen jsem tušil že má, neboť bydlel ve stejné vesnici jako tehdy ona.