A zase prší. Ale mám polovinu základů na skleník hotovou. Sice jsem od bahna až za ušima, ale spokojený. Po zimě všechno bolí, ona jedna tvárnice ztraceného bednění má 30 kilo. Ale musím to rozhýbat. Jinak to nejde. Kdo chce žít na samotě, musí se hýbat. A je to moc dobře.

Když jsem sem přišel před pěti léty, byl pro mě problém vyjít kopeček k autu. Dnes ho vyběhnu. Dva kilometry? To neujdu …. Teď ujdu pět kilásků bez problému. A to mě stále zlobí plotýnka. Nikoliv ta na sporáku.

Jo, sporák alias šporhert, jak říkala moje babička. Pár polínek a je teplo, uvařeno, upečeno a ještě teplá voda. A bez složenky za energie. Báječný vynález. Místo nervů v práci si v klidu a pohodě dojdeme na klacky do lesa. Báječný relax a v létě k tomu ještě houby.

Houby sbíráme i v zimě. Jidášovo ucho se to jmenuje. Sice je to houba bez chuti a vůně, ale prý má hodně minerálních látek, říká odborná literatura i Evinka.  Vhledem k tomu, že jsme ještě na živu a díky Bohu zdraví, má Evinka pravdu. Jako vždycky -:) -:) -).