Prý není dobré žít tak dlouho na samotě, jsem se tuhle dozvěděl.

Tak nevím, mě se život na samotě líbí převelice. Ovšem tuším, že takový samotářský život za nějaký čas změní myšlení a vnímání tohoto světa. To, co se vám dříve zdálo povrchní, zdá se vám povrchní daleko více. To, co bylo pro vás kdysi důležité, se stává nedůležitým.

Celebrity a tzv. elity díky absenci televize vnímáte buď jako blázny, nebo zločince, a v mnoha případech jako obojí dohromady. A pokud někde zahlédnete náhodou zapnutou televizi, s hrůzou odvracíte zrak a nechápete, jak to někdo může sledovat. Neznáte zpěváky, komedianty … ehm, pardon… herce, a slyšíte-li jména politiků, dost často se vám udělá nevolno.

Do města jdete jen pokud tam musíte. V duchu pochválíte nějakou hezkou, téměř vždy starou architekturu, ale jinak vám to nic neříká a s radostí se vracíte do úžasného ticha samoty.

Ticho. Co je vlastně ticho? To hezky vyjádřil pan Maxmilián Kašparů:

,,Ticho není absence zvuku, ale je to prostor, do kterého vstupujeme, abychom slyšeli cosi v nás.

A někteří lidé nesnáší ticho, protože se začne ozývat něco, co chtějí, aby v nich bylo dávno umlčeno, a ono to v tom tichu vyleze na povrch.“