Nevydržíme. My totiž nic vydržet nemusíme, protože tohle je o způsobu života i o způsobu myšlení. V první řadě se ve vás musí zlomit léty naučená potřeba, že kolem vás musí být neustále rušno. A pocit, že pokud není obchod za rohem tak nepřežijete, protože musíte neustále něco nakupovat. I když zlomit je asi špatný výraz, spíše to ve vás musí uzrát, nejlépe postupně.

A víte čím to u nás začalo? Masoxem. Divný začátek, co? Blbej masox a taková změna. Všude se píše jak glutamát škodí, tak jsme to zkusili bez něj. A ono to šlo i jíst. A najednou přestala mít jídla tu univerzální chuť. Byla prostě lepší, mrkev v polévce chutnala jako mrkev, petržel jako petržel …

Následně jsme přestali jíst uzeniny, oplatky, brambůrky a podobné tzv. pochutiny a místo toho začali kupovat jen základní, ale dražší potraviny. A světe div se, v konečném důsledku jsme jedli kvalitněji a ještě levněji.

Další změna přišla s dostavbou chatičky a propůjčením docela velkého pozemku. Začali jsme mít vlastní zeleninu, brambory i ovoce. K tomu vlastní maso. Vlastní koření Evinka odměřuje nikoliv na špetky ale hrstě -:) Má to však jednu malou nevýhodu – v žádné restauraci už nám nechutná.

A s odchodem do důchodu to začalo být ještě lepší. Vstáváme když se vzbudíme, jíme tehdy když máme hlad, spíme když se nám chce spát. A pracujeme když se nám pracovat chce.

To je nesmysl s tou prací, co? Jasně, zvířata chtějí papat, lhůty na setí a sázení se musí tak nějak dodržet a to ostatní? To děláme protože se nám chce a máme z toho radost. A tím že z toho máme radost, tak se nám chce. A když se nám nechce, tak to den počká a potom uděláme dvakrát tolik práce, než kdybychom se do toho nutili.

A tak si tady v poklidu žijeme, do přírody se snažíme zasahovat co nejméně, protože už víme, že člověk není součást přírody ale vetřelec.

Ale o tom možná později.