Zalézt na samotu a kašlat na konvence bylo dříve podivné a pro mnoho lidí nepochopitelné. Kašlat na módu, chodit ve starých hadrech, mít ženu které nehtové studio, kadeřník a šminky neříkají vůbec nic. Jíst až na vyjímky to, co si vypěstujeme nebo vyrobíme. Hrabat se v hlíně, hrabat se ve hnoji (vidlemi). To vše bylo pro mnoho lidí odsouzeníhodné a nepochopitelné. (,,Hele, voni sou ňáký divný…“)

Jenže situace se díky breberce pomalu mění. Byli jsme v naprostém klidu dříve, jsme v naprostém klidu i teď. Na rozdíl od mnohých. Žena se mi nehroutí z toho, že nemůže na kosmetiku, že nemůžeme do restaurace na večeři, do divadla, na výstavu, ba ani z toho, že letos nestrávíme báječnou dovolenou na zaplivané pláži někde na druhé straně zeměkoule.

Ani ta ponorková nemoc z toho, že jsme náhle spolu 24 hodin denně nehrozí, neboť takto jsme spolu už devět let k oboustranné spokojenosti.

A tak se nám tento způsob života docela vyplácí. Neboť to, k čemu jsme došli s radostí a nenásilně, k tomu obávám se, dospěje daleko více lidí. Pro mnoho z nich to však bude docela bolestivé.

I když, všechno špatné je k něčemu dobré. Lidé šijí doma roušky a opět se začne kutit, protože mám pocit, že služby nebudou a ty co budou, budou příšerně drahé. Konečně bude (doufám) mít cenu smysluplná a opravdová práce. A dost možná bude mít cenu i rada a zkušenosti nás mladých, krásných a zdravých, ehmm, pardon, nás starých a blbých, ehmmm… prostě nás starších.

Tak se držte lidičky, udržujte si dobrou náladu neboť veselá mysl půl zdraví.