Uplynulo příjemných dvanáct let života v malinké chatičce na samotě. Za ty roky jsme se mnohému naučili, hodně poznali i zažili to, co jiní nezažijí za celý život.

Život v přírodě je krásný, ale také náročný. Co si neuděláte, to nemáte. A pokud chcete svoje jídlo, hezky si to odpracujete. Ovšem tu práci musíte brát jako zábavu, jinak skončíte po první zimě někde ve městě v paneláku. A nás to bavilo, i nadále baví. Jenže ..

Jenže s přibývajícím věkem ubývají síly a to, co jsme dříve udělali za den, to nám teď trvá týden a podvědomě se vkrádá obava co dál, až to jednou prostě nepůjde. Že ta doba jednou přijde, jsme věděli od začátku.

I dostali jsme před deseti léty nápad, zažádat si o obecní byt s tím, že nám ho stejně nedají, ale náhoda je blbec a třeba to vyjde. Devět let nás odmítali a ten desátý jsme vyhráli v loterii. Což znamenalo telefon z obecního úřadu, zda nechceme byt v ,,důchoďáku“.  Což je bytový dům pro důchodce. Takový normální barák s malými byty, kde bydlí jenom důchodci. ( Jsou fajn a je s nimi víc legrace než s mladými.)

Oba jsme se shodli na tom, že tohle je poslední šance získat bydlení které z našeho podprůměrného  důchodu utáhneme finančně. A tak se z nás stali lidé z paneláku. No… tak napůl.

Neboť zahradu i zvířata máme nadále a rušit to zatím nehodláme a z bytu na zahradu to máme pár km.

A ty dva světy?

První svět, ten pohodlný:

Ráno vstaneme do tepla, nemusíme topit ani ohřívat vodu na kamnech. Nemusím vůbec nic dělat, jen sedět a sežrat co moje ženuška uvaří.  Pohodlíčko, ale pro člověka zvyklého pořád něco dělat je to nuda. Ještě tedy nějaká procházka, případně hluboký, ale opravdu velmi hluboký kulturní zážitek při nákupu v hypersuper.

Druhý svět, ten méně pohodlný:

Ráno vstát do zimy, zatopit, nakrmit zvířata, práce na zahradě, do lesa na dřevo, to nařezat. Teď na podzim stačí zakopnout a jsme v lese plném hub. Občas něco opravit a práce je pořád dost. Pokud bychom si nenadělali pořádnou zásobu dřeva, tak umrzneme. Ale vnímat tu krásnou přírodu kolem, to se neomrzí snad nikdy.

No a navečer se vrátíme do našeho útulného bytečku si odpočinout. A je-li opravdu počasí že nejde nic dělat, lenošíme tam celý den.

No a jednou (doufám,  že ne moc brzy) přijde doba, kdy budeme v tom bytě víc než na té naší samotě.

P:S:  I když z bytu koukáme do zeleně, to odtržení od přírody je opravdu velké. Inu, po těch létech života v ,,pralese“ se není čemu divit.

P:P:S: Ony ty síly ubývají docela rychle. Člověka to štve, ale nic s tím nenadělá. Jen se snažit nezpohodlnět, což by byla cesta do pekel.