Změna je život. A tak po době, kdy vejce škodily, ale už neškodí, živočišné tuky jsou čiré zlo a náhle jsou prospěšné, tu máme opět nový trend.

Máme papat avokádo či akai ( ani nevím co to je). Vodu si mám kupovat s kolagenem a kořenem pampelišky. A také máme jíst potraviny plné adaptogenů. Ashvagandha či houby reishi a chaga to je teď hit. Jo, a ještě mouka z oříšků. Samozřejmě z těch co tu nerostou.

A hlavně, potravinové, továrně vyráběné doplňky abychom to všechno ve „zdraví“ přežili a hezky spořádaně vyprázdnili peněženku. Napřed v hypersuper a následně v lékárně.

No já nevím, ale pokud budu jíst kvalitní potraviny, pěstované na kvalitní půdě jako naše babičky, žádné potravinové doplňky nepotřebuji. Ani nepotřebuji jíst bůh ví co, dovezené přes půl zeměkoule.

Nebo zeměplacky, neboť Země je dle některých placatá. I když kdo ví, jak to opravdu je. Páč dle jiných je zase Země dutá. Ale ono je to vlastně fuk, protože pravda je to, co někdo řekl, že je to pravda a tomu zase někdo jiný řekl že je to pravda.

Já na všechny módní trendy prdím. Řídím se starým selským rozumem a rozumem našich předků. Sice stejně neušetřím, protože i vlastní jídlo je pěkně drahé, ale vím co jím. Radši peníze utratím za prkna na novou králíkárnu, než za módní trendy nejen ve stravování.

A čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že téměř všechno je jeden velký podvod. Na stará kolena smutné zjištění.

Tak, a jdu se projít do lesa. Svítí sluníčko a je tam nádherně.

Zdejší krajina je tajemná, záhadná a plná velmi zajímavé historie. A také pověstí, jak už to v takovém místě bývá.

V sedmnáctém století hrabě Lažanský nechal přestavět místní tvrz na zámek a později jej upravil do barokní podoby.

V devatenáctém století v té hoře, na kterou se díváme přímo z chatičky, nechal můj oblíbenec Vladimír, hrabě Lažanský vybudovat tzv. Ermitáž. Její součástí byly lavičky, několik odpočívadel ( foto), schodiště a též síť cest, po kterých mohly jezdit kočáry.

Jenže nejen budování se šlechta věnovala. I stalo se, že do mladého hraběte se zamilovala chudobná dívka. I on jí miloval, ovšem jak už to chodilo, vzít si jí nemohl. Hrabě z nešťastné lásky skočil ze skály. Dívka záhy zemřela také a dnes i s jeho dítětem bloudí v okolí, kde hrabě zahynul.

K pátrání po této historii mě mimo jiné přivedla i tato fotka. Je na ní dnes už téměř rozpadlé tehdejší odpočívadlo. Pokud se budete pozorně dívat, uvidíte ženu, která má na klíně dítě. Já vím, je to hra světla a stínů, ale co kdyby …? Ostatně, dějí se zde občas docela záhadné věci.

Procházím starým, opuštěným sadem a je mi nějak smutno.

Uvědomuji si totiž, že ty staré jabloně tak nějak dožívají s námi. Že letos nemají jablíčka se ani nedivím. Jsou hodně staré, větve jim usychají a každý rok to několik stromů vzdá a na jaře se neprobudí ze zimního spánku.

Kde jsou ty časy jejich mládí. Přežily ty, co je sázeli a s láskou o ně pečovali. A vážili si každého jablíčka, které se urodilo.

Copak tady na samotě s těmi jablíčky asi dělali? Část jich jistě snědli, část uložili na zimu a něco měl dobytek na přilepšenou.

Těch jablek musely být metráky. Zřejmě něco prodali do města. Zapřáhli  koníka a po té staré cestě vedoucí okolo nás jeli na trh. Možná … jen tak přemýšlím.

Jo, staré časy. Pro nás vypadají romanticky, ale život tady nahoře musel být jen dřina a na půl hlad. My se máme dobře, i když mnozí tvrdí opak. Jenže kde je ta hranice mezi tím mít se dobře a rozežraností?

Tady bydlela paní ještě před sedmdesáti léty. Byla tady vloni se podívat. A vyprávěla. Jednou o tom snad napíšu.

Denně chodíme kolem a je to krásná připomínka pomíjivosti nejen lidského života.

Tak máme myčku opravenou. Celkem rychle, jak kvalitně se teprve uvidí.

Dokonce jí i dovezli. Jenže jsme na samotě a to je pro někoho i když má navigaci velký problém. Komunikace po telefonu probíhala v tomto duchu:

on ,, Kde vás najdu?“

já ,,A kde jste?“

on ,,Já nevím“

já ,, Odkud jste přijel?“

on ,,Já nevím“

No, vypáčit z pána z kterého směru přijel a kde asi tak je, byl nadlidský problém. Po dlouhém vysvětlování kde najde kapličku na návsi nejbližší vesnice, tuto nakonec našel. No a já si pro něj dojel mým tříkolovým náklaďákem a dovedl ho na místo.

Myčku jsme z dodávky přeložili na tříkolku a to bylo vše.

No jo, ten první co myčku odvážel byl starší pán, myslel hlavou a našel nás bez problémů. Protože my starší jsme byli zvyklí žít bez navigace a mobilů. Tenhle byl mladej. Zvyklý, že technika vše vyřeší. Když nevyřeší, jsou v háji. Vždyť nemusí sledovat ani kudy jedou, odbočte vlevo, odbočte vpravo a najednou NIC!  A to je jeden z příkladů degenerace, o které jsem psal dříve.

To mi připomnělo jednu anketu. Ptali se lidí, co považují za největší problém kdyby se ztratili v lese. 95 % odpovědělo, že buď vybitý mobil, nebo to že by nebyl signál. Nikoliv mlha, že je totálně zataženo, průtrž mračen a pod. Prostě vyplivne jim mobil a jsou … no víte kde.

Na důchod jsem se vyloženě těšil. Proč taky ne. S Evinkou jsme si vybudovali malinké hospodářství, které nás skoro uživí a na život na samotě jsme si krásně zvykli. Vlastně ani jsme si zvykat nemuseli, přišlo to tak nějak nenápadně a samo. Stejně jsme tu prakticky bydleli už pár let před důchodem.

Ráno místo do práce jdeme podojit kozy a k snídani si dáme meltu s čerstvě nadojeným mlékem. Bydlení máme sice malinké, ale super. Stejně ze dvou třetin bydlíme venku na terase. Ještě teď v říjnu tam snídáme, obědváme i odpočíváme.

Příroda okolo nám dá téměř vše co se týká jídla i tepla. Máme kvalitní jídlo a i naše zvířata se mají dobře.  Odvykli jsme si kupovat zbytečné krámy a tím pádem s penězma vyjdeme. Evinka zpracuje všechno co se urodí nebo doneseme z lesa.

A život v přírodě nám dal i to, co za prachy opravdu koupit nejde. Kdo z vás poděkuje studánce za vodu, lesu za dřevo a houby, záhonkům za úrodu?

Sedíme na terase koukáme jak se pasou krávy. Blbost? Ten klid a pohoda pasoucího se stáda se přenese i na nás. Žádný stres, žádná nervozita. Božský klid. Kolik z vás by zrovna tohle potřebovalo? Lidé by měli učit od zvířat. Jsou chytřejší než my. Ony totiž na rozdíl od nás jsou součástí přírody. My už dávno ne. My jsme díky ,,pokroku“ zdegenerovali.

Oba jsme šli do předčasného důchodu a nikdy jsme nelitovali ani na chvilku. Proč se nervovat v práci pro pár korun, které člověk stejně utratí často za věci, které ani nepotřebuje. Co vlastně člověk potřebuje? Ve skutečnosti moc toho není. A jen díky té degenaraci potřebujeme tu techniku. I když …. jednou … ???