Nejen prací živ je člověk, v důchodu obvzlášť, a tak  jsme po dlouhé době vyrazili na výlet.

A rovnou do města a ne ledajakého. Vydali jsme se do nejmenšího města prý v Evropě. Ptáte-li se kde to je, tak kousek od nás. Rabštejn nad Střelou se to město jmenuje.

Klídek, pohoda, málo turistů a město nádherné. Stavby velkolepé, lidová architektura krásná, krajina kolem též.

A protože nám vyhládlo, dali jsme si oběd v zámecké restauraci a pivovaru v Chýši. Vaří zde opravdu na jedničku.

Místním zámkem nás provázela sama majitelka paní (šlechtické tituly se nepoužívají od r. 1918, škoda) Lažanská. Jen tak mimochodem, sympatická a docela obyčejná paní. Z ruiny kterou od státu zakoupili(!) dokázali nemožné. Zámek je krásně opraven a návštěva rozhodně stojí za to.

I stalo se, že jsem naše 12 let nové a krásné osobní vozidlo splňující normu euro mínus asi tak 10, které věrně slouží jako náklaďák k odvozu obilí, prken, cementu a pomalu i hnoje, musel dát do servisu.

No a cestou zpět jsem se zastavil pro kafe v hypersuper, kde mě doslova praštil do očí balíček, který je na fotce. Pamětníci ihned poznají co to je, mladým, chytrým a krásným prozradím, že to je špek. Špek je prosím vyuzené sádlo. Nic pro frikulíny ani metrosexuály a šamponky. Pro nás senokřupy naopak mana nebeská. Správně tučná a sytá. Jenže sehnat dnes pořádný špek, pokud nemáte vlastního čuníka je téměř nad lidské síly.

Nevím co se stalo, ale oni měli vážně pořádný špek. Zázrak! Po těch vychrtlých čunících co sádlo skoro nemají. A tak po dlouhé a dlouhé době v hypersuper kus poctivého žrádla.

Pokud byste měli zájem, koupil jsem ho v Lidlu pod názvem ,,Uzený špek z mangalice. Cenu 139,- Kč za kilo jsem tentokráte rád respektoval.

Též tímto posílám díky na Slovensko, odkud ta mňamka pochází.

A ještě dodatek: Mangalice je plemeno prasete. Je velikánské, hodně chlupaté a chová se většinou venku.

Nějak moc rychle to letí. Vždyť už jsem dva a půl roku v důchodu. A mohu říci, že být v důchodu je fajn. Tedy pokud jste zdraví, máte bezva ženu a … no jak to napsat …, nějaký zájem, koníčka, prostě cokoliv, co vám dělá radost.

Spoustu věcí nemusíte, spoustu věcí můžete. Jo, krátí se dech, občas bolí nohy, občas záda a síly pomalu, ale jistě ubývají. A tak si říkám, jak je dobře že ještě dojdu tam kam dojdu, protože jednou přijde čas, že tam nedojdu.

Nemusím se nikam ani za něčím honit, mohu žít klidu. Spoustu věcí nemusím řešit. A mám jedno hezké zjištění, ke kterému jsem tady na samotě dospěl a to, že všechno má svůj čas. Dám příklad: Mám báječnou ženu, jsme stejně naladěni a krásně nám to klape už desátý rok. Ovšem potkali jsme se až po padesátce. Potkat se ve dvaceti, pochybuji, že bychom spolu vydrželi.

Jo, člověk potřebuje padnout na hubu aby si uvědomil mnoho a mnoho věcí. Padnout na dno a dokázat se zvednout, to změní priority. Někomu ale k jeho škodě nikoliv.

Tak jak to ukončit? Asi takto: Mějte radost z maličkostí, protože v nich je krása. A nezapomeňte, že nejhezčí věci se koupit opravdu nedají.

Zalézt na samotu a kašlat na konvence bylo dříve podivné a pro mnoho lidí nepochopitelné. Kašlat na módu, chodit ve starých hadrech, mít ženu které nehtové studio, kadeřník a šminky neříkají vůbec nic. Jíst až na vyjímky to, co si vypěstujeme nebo vyrobíme. Hrabat se v hlíně, hrabat se ve hnoji (vidlemi). To vše bylo pro mnoho lidí odsouzeníhodné a nepochopitelné. (,,Hele, voni sou ňáký divný…“)

Jenže situace se díky breberce pomalu mění. Byli jsme v naprostém klidu dříve, jsme v naprostém klidu i teď. Na rozdíl od mnohých. Žena se mi nehroutí z toho, že nemůže na kosmetiku, že nemůžeme do restaurace na večeři, do divadla, na výstavu, ba ani z toho, že letos nestrávíme báječnou dovolenou na zaplivané pláži někde na druhé straně zeměkoule.

Ani ta ponorková nemoc z toho, že jsme náhle spolu 24 hodin denně nehrozí, neboť takto jsme spolu už devět let k oboustranné spokojenosti.

A tak se nám tento způsob života docela vyplácí. Neboť to, k čemu jsme došli s radostí a nenásilně, k tomu obávám se, dospěje daleko více lidí. Pro mnoho z nich to však bude docela bolestivé.

I když, všechno špatné je k něčemu dobré. Lidé šijí doma roušky a opět se začne kutit, protože mám pocit, že služby nebudou a ty co budou, budou příšerně drahé. Konečně bude (doufám) mít cenu smysluplná a opravdová práce. A dost možná bude mít cenu i rada a zkušenosti nás mladých, krásných a zdravých, ehmm, pardon, nás starých a blbých, ehmmm… prostě nás starších.

Tak se držte lidičky, udržujte si dobrou náladu neboť veselá mysl půl zdraví.

To vám bylo najednou lásky. Celé tři dny se náš kocourek Amourek věnoval Micince, nevyháněl jí od žrádla, stále se o ní něžně třel a Micinka si to náležitě užívala. Zdálo by se, že je to láska na celý život.

Jenže jak už to v životě bývá, Micinka dostala pocit, že jinde se bude mít lépe, a tak zmizela za tím černobílým frajerem do nejbližší vesnice. Po třech dnech asi usoudila, že tady dostane aspoň nažrat a vrátila se. Dělala jako by nic, Amourka si ani nevšimla.

Nevím, zda se pohádali, ale kocour prostě zmizel. Možná si to šel vyřídit s tím frajerem, ale jak ho znám, určitě má někde milenku. Za týden se vrátí, bude samý šrám a natržený minimálně ucho. Jako každý rok.

No jo, v podstatě jsou jako lidi. Nemají rozum.

Byli jsme po dvou měsících opět nakoupit trochu základních potravin. V klidu jsme těch pár věcí koupili, a já se schválně ženušce ztratil. Dostal jsem totiž geniální nápad jí koupit kytku.
Jenže panička si myslela, že jsem se jí ztratil ( to víte, dědek ze samoty ve městě…) a tak se mě vydala hledat. A našla mě v prodejně květin.
Marně jsem se vymlouval, že to mělo být pro milenku, potom že jsem chtěl slečnu květinářku pozvat na večeři. Evinka dobře věděla, že ta růžička je pro ní. Jenom to překvapení se nekonalo.
Ale i tak byla ráda.