Jako kluk jsme jezdívali k babičce vlakem. Tehdy to bylo normální, neboť auto v té době téměř nikdo neměl. Ale co každý měl, byl dostatek pohybu, protože na nádraží to byly tak dva kilometry a ze zastávky k babičce tak jeden. To samé cestou zpět. To máme dohromady šest km pěšky.

No a ta vesnická zastávka. Byla a dodnes to je opravdu zastávka na malé vsi. Jenže tehdy vám tam v kteroukoliv dobu prodali jízdenku a v zimě světe div se, byla tam příjemně vytopená čekárna.

A kde je ten pokrok? Pokrok je v tom, že jízdenku vám tam dávno nikdo neprodá a místo teplé čekárny je u kolejí betonová hrůza hrůza hrdě zvaná přístřešek. Malebná nádraží i nádražíčka se na mnoha místech zbourala a téměř všude při trati stojí ty betonové architektonické příšernosti, patrně dle šílenců z EU.

Někdo evidentně chce, aby zmizelo kus naší historie a často i zajímavé architektury. Stačí změnit předpisy a nádraží které nevadilo nejmíň 150 let je najednou moc blízko trati a musí se zbourat. Ne opravit, nebo někomu prodat na bydlení. Zbourat! Takhle je to totiž prý pokrokové.

No, mizí ten starý, dobrý svět. A nějak moc rychle. Rychle proto, že s každým dalším rokem čas běží rychleji a rychleji.

Ptáte-li se, co zmizelo, tak zmizelo toho hodně. Louky plné polních květů, například. Kde dnes takovou louku vidíte?

Co tam máme dále? No jo kdysi  jsme bydleli u depa. A tam byly parní lokomotivy. A bylo jich hodně. I ty zmizely z našeho života. Jen díky nadšencům ten zázrak techniky a zároveň umělecké dílo nezmizelo ze světa úplně. Byly přivedeny k dokonalosti a byly nahrazeny motory na naftu. Vím, byl to pokrok, kdo by chtěl házet lopatou uhlí do kotle. Vždyť se ten topič dle vyprávění pamětníků nezastavil z Berouna až do Plzně. Lopata za lopatou, furt.

No tak dobře, diesel. A bylo po kráse. Motor se zabalil do plechové krabice, přidala budka pro fíru ( pro mladší to byl prosím strojvedoucí) a fertig. Jo, strojvedoucí, to prý byla šlechta. Za první republiky si můj praděda jako bývalý nádražák a invalidní důchodce postavil barák.

Auta … to co se dnes nabízí je z mého ohledu hnus nejen vzhledově. To už nejsou auta, ale pojízdné tablety. Jo, jede to, je to pohodlný ale samá zbytečná elektronika. Prý to lidi chtějí. Asi jo, to jen starý dědek odchovaný Š105 to nechápe. Ono je vlastně jedno, že si na tom nic neopravíte. Dřív se do příručky k autu psalo, jak seřídit ventily, dnes že kapalina v baterce není určena k pití. Kam se posunula zručnost a technické myšlení ponechám bez komentáře zrovna tak, jako ,,auta“ na baterky. ( Odvaha je takovou věc nazvat autem.)

Co tu máme dál? Tuhle jsem narazil na obchod, kde funguje ještě pultový prodej. No, dědku, to co bylo skoro celý život běžná věc, na to jsi koukal jak puk a málem nenakoupil, protože jsi takhle nakupovat zapomněl. Nakonec jsem těch pár věcí nakoupil, ale byla to fuška.

A tak mizí jedna věc za druhou a zbývají jen vzpomínky na to, kdy byl ještě svět normální. Na svět, kdy se lidi spolu bavili a nečuměli do matlafonů. Kdy se šlo nakoupit pěšky a koupilo se maximálně to, co člověk odnesl. Na dobu, kdy si lidi pomáhali s tím, že příště zas pomůže ten druhý a nechtěli za to peníze.

A mladí tohle nové chtějí. Tak ať si to užijí. Tu cestu do pekel. Ale to oni ještě neví. Snad pochopí dřív, než bude pozdě.

Zase jsme o rok starší a zase je po Vánocích. Nebýt těch internetů, které jakási paní chtěla velmi moudře zrušit, ani bychom si nevšimli, že nějaké Vánoce jsou. Vzhledem k tomu, že jsme si nakoupili měsíc dopředu, jsme byli ušetřeni davového šílenství a následné dny trávili bez šrámů na těle a díky bohu i na duši.

Tady nahoře den po Štědrém dnu napadl sníh a krásně ,,uklidil“ to, co jsme se chystali uklidit my. Jenže má přijít obleva a tak to hezké co na té zimě je, tak roztaje.

No a ten příští rok? Neee, nebudu psát co si myslím. Jen dám jeden citát, který vysvětlí to, proč nepíši o současném dění:

K. H. Borovský

,,Za pravdu je různá sazba, někdy pomník jindy vazba“

Tak hlavu vzhůru, bude líp, čekají nás jen samá pozitiva a sociální jistoty. 🙂

P:S: Na vojně jsem byl u radistů. To že jsme poslouchali (bylo na čem) cizí nepřátelský rozhlas bylo normální.

Ale vedle vysílaček visela jedna cedulka, která by se do dnešní doby hodila.

Bylo na ní totiž napsáno: ,,Pozor, nepřítel naslouchá“. Tož asi tak….

Jo a na moje cancy nikdo stejně není zvědavej, tak vo co gou.

No v Moskvě ten nákup nebyl, ale v ruském obchodě ano.

Do Ruska už se bohužel nepodívám a tak mě potěšilo, že v Česku existuje ruský obchod. I nedalo nám to, a vyrazili jsme nikoliv do Moskvy, ale do Mostu. I když mezi námi, ta Moskva je fotogeničtější.

Konečně jsme ten obchod našli. Barák jak po výstřelu z Aurory v r. 1917. Venku srovnané dřevěné třakaře místo nákupních vozíků a nápis na zdi dávají tušit, že jsme tu správně. Otevírám příšerně skřípající, napůl rozpadlá dubová vrata pamatující cara Mikoláše a ocitám se uvnitř. Ufff, ještě že to byl jen sen.

A teď vážně realita:

Menší hala dnešního střihu, místo trakařů normální nákupní vozíky. První co praští do očí jsou ceny. Ty jsou třetinové až poloviční než na co jsme zvyklí. Sortiment omezený, ale velice, převelice zajímavý. Opravdu čumíme jak puci v dobrém smyslu slova. Bereme to, co se nám zdá zajímavé a co už podle vzhledu napovídá, že to bude i chutné. K tomu nějakou drogerii, 6 krásných skleniček za 50,- Kč, ponožky za 10,-/ks a ještě LED žárovku z Číny za 20,-.

U pokladen opravdu nemají sčot ( vygůglit co to je), ale kasy na čárové kódy.

Tak nakoupeno a uloženo do kufru. Ochutnáváme co jsme vlastně nakoupili. S blaženým úsměvem na sebe mrkneme a jdeme si dát druhé kolečko nákupu.

Soudě dle kvality jak potravin, tak ostatních koupených věcí je na východ od ráje …. ehm … na východ od Česka hodně věcí hodně jinak než se nám snaží namluvit propaganda.

P:S: Výrobky jsou nejen z Ruska, ale též z Litvy, Ukrajiny, Estonska, Bulharska. Takové Trojmoří, což je docela zajímavé.

Foto nahoře: Sušenky s jahodovou náplní 1kg za 67,90  vynikající, a čoládové bonbony 1kg za 78,90, též extra super lux.

Jsou místa plná turistů, kde toho k vidění ani moc není. To jen reklama a vidina zisku udělala svojí práci.

Ale také jsou místa, kde je toho k vidění hodně a mnoho lidí netuší, že i odlehlém koutě naší vlasti jsou nádherné zámky i jiné památky. A člověk se diví, jak to zde v dobách dávno minulých žilo a jaké bohatství se zde nashromáždilo a jakou krásu je tu možno spatřiti.

Ať už je to zámek Chýše, Valeč, nebo Manětín. Navštívili jsme všechny tři a času ani vstupného jsme nelitovali.

Jen ten zámeček Struhaře nedaleko nás už asi nikdo nezachrání.

No, spíš bahno po těch deštích co byly. A protože blízké okolí máme prozkoumané po těch létech co tu jsme více než důkladně, vyrazili jsme o pár km dále.

Bylo pondělí, takže turisti žádní, všude ticho klídek a pohoda. A počasí ideální k romantické  procházce zámeckým parkem i ok olím zámku Valeč.