U nás je po svátcích stejně jako před nimi. Vlastně bylo stejně jako kdykoliv před tím. Jedli jsme stejně co se týká množství, stejně jsme měli i pohodlí a klidu.

Z procházek po lese jsme si přinesli krásné šípky které nestačily zmrznout a také houby, zvané jidášovo ucho. Houba je to sice bez chuti, ale jak praví strejda gůůůgle a moje žena, velice zdravá. Pokud to tvrdí gůgel, lze o tom pochybovat. Ale pokud to samé tvrdí moje žena, je to pravda.

My dva stejně máme občas krásný nápady. Třeba vykašlat se na všechno v čem je pšenice. A tím pádem překopat náš jídelníček úplně naruby. K snídani místo chleba vývar z jelena, k obědu pohanku s králíkem a k večeři pohankové palačinky. Sice pohanková mouka stojí 60,-/ kilo místo devíti za pšeničnou, ale zase věříme, že ušetříme v budoucnu v lékárně.

V okolí zase ubyl pořádný kus lesa, protože kůrovec. Pokud by to takhle pokračovalo, budeme za pár let bydlet na savaně. Jen bez žiraf a antilop. Naštěstí vysazují stromky nové, tak snad se uchytí a naši pravnuci budou mít opět krásné lesy.

Nastala zima a tak se tady na samotě nic moc neděje. Nakrmit zvířata, zatopit a donést dřevo. To je asi tak všechno. Tedy mimo toho, že sežeru vše, co Evinka uvaří. Například dnes řízky z daňka. To je jedna z výhod bydlení na samotě, neboť tady je ten svět tak nějak ještě normální a ledacos lze vyměnit, nebo dostat za trochu práce.

Jako včera, jdeme se projít a pán co sváží kůrovcové dřevo se s námi dal do řeči. A prý když si srovnáme odřezky, což byly asi tak dvoumetrové špičky stromů, prý nám to přiveze. Chvilku jsme mákli, on to nemusel uklízet a my máme tak kubík dřeva. Navíc naše mladá, vyměnila dva balíky sena s hajným za další dřevo a tak ještě než jsme stačili uklidit to první, měli jsme složený celý obrovský dub.

A tak po tom už týdenním lenošení, protože je tady taková mlha, že že všeho doslova chčije voda toho moc dělat nejde, jsem byl rád, že jsem si konečně protáhl kostru.

Jo a ještě něco, kdysi jsme si se synem koupili frézu na sníh. Samozřejmě že jen díky tomu ten rok sníh vůbec nebyl. No a letos, když jsme si konečně pořídili mlýnek na obilí, tak se druhý den moje ženuška rozhodla, že z jídelníčku vyřadíme pšenici. No ještě že na něm jde mlít oves nebo mák. Jinak by to bylo jako s tou frézou.

Vzhledem k tomu, že je teď moderní mlít si mouku doma, rozhodli jsme se, že ani my nezůstaneme pozadu.

I objednali jsme si mlýnek na obilí. Mlýnek velice moderní, zřejmě ovládaný umělou inteligencí. Holt průmyslová revoluce 4 nula do každé rodiny.

Jenže rozchodit tak složitou věc, je pro důchodce úkol přímo nadlidský. A tak byl povolán IT specialista. Po dvou dnech usilovné práce, stažení desítek aktualizací, a nového softvéééru se mu podařilo přes Wifi propojit náš stařičký počítač se supermoderním mlýnkem.

Zaplatili jsme asi deset tisíc, třicet vajec a dva králíky navrch a mohli jsme mlít.

Po nasypání pšenice do násypky ale počítač hlásí: Pšenice neodpovídá ISO 2389/42.

Máme trochu pšenice vyklepanou z klásků při paběrkování na poli, zkusíme tu. Počítač bliká jak zjednaný a já čtu: Zadejte FIK účtenky, datum, čas nákupu a celkovou částku. A sakra, tudy cesta taky nevede.

Však já ti dám, myslím si a vyrvu čidlo na mlýnku. Nasypu tam pšenici pro slepice a myslím si, že mám vyhráno. Prdlajs. Ten blbej komp hlásí: Vadné čidlo na pozici A63B/28.

Holt nezbyde, než dojet do 25 km vzdáleného obchodu a koupit v koutku se zdravými potravinami pšenici dle současných norem.

S radostí vracím čidlo A63B/28 na své místo a těším se na vlastní mouku. Marně! PC chce vědět, k čemu tu mouku potřebuji.

To už však mlýnek letí z terasy na pastvinu, kde trefí pasoucí se krávu, ta se splaší, protrhne ohradník a zmizí neznámo kde.

Když jsem se uklidnil, zakoupil jsem mlýnek na kliku. Mele na poprvé a bez nervů.

Pomalu a nenápadně se vracíme zpět v čase, do věků našich prababiček. A téměř současně zjišťujeme, že většina tzv. pokroku je jenom pozlátko, sloužící k obohacení někoho jiného. Že pokrok sice vzal lidem dřinu, ale zároveň jim vzal i něco jiného.

Vzal jim pohyb, vzal jim i souznění s přírodou, ostražitost a pud sebezáchovy.

Přemýšlím, proč se my dva, i čím díl víc lidí vrací zpátky v čase, do věku kdy vrchol techniky byla parní lokomotiva a jedna elektrická zásuvka v chalupě.

Vždyť tehdy byl život hodně těžký, samá dřina, často i hlad. Nic z toho zatím(!) lidem nehrozí. Proč jsou tedy nespokojení? Proč někteří utíkají od toho všeho pryč? Vždyť nikdo nemá hlad, nikdo nemrzne. A nespokojených lidí vidím kolem nás docela dost.

My jsme z bytu, kde bychom vstávali do tepla, teplá voda by byla kdykoliv, odešli sem, do chatičky doslova z prkýnek. Ráno vstáváme do i do pěti stupňů, v zimě vozíme vodu na vozíku, vaříme na sporáku na dřevo, plahočíme se po záhonech a běháme okolo zvířat.

Nic z toho bychom nemuseli. Důchod by nám stačil na skromné, ale pohodlné žití v bytovce. Jenže mělo by to jeden háček – co tam? Čumět na ty stupidity v TV? Chodit na procházky stále dokola na ta samá místa? Nebo cestovat? Vymetat výstavy? To nás vůbec neláká.

Tady máme klid od všeho. A čím déle jsme tady na samotě, tím více dnešnímu světu přestáváme rozumět. A upřímně se přiznám, že už mu ani porozumět nechceme.Mám pocit, že mu ani porozumět už nejde. Vše je postavené na hlavu, otočené o sto osmdesát stupňů.

A tak krmíme zvířata, plejeme záhonky, dojíme kozy, řežeme dřevo, oškubeme slepici nebo picneme králíka k obědu a žijeme v pohodě. Máme pohyb na zdravém vzduchu a spoustu pohybu. Máme spoustu času pozorovat přírodu, která je ten největší umělec na světě. A navíc, chytřejší než my všichni dohromady.

Pro moderní ,,ekology“:

Výdobytky civilizace používáme myslím v míře více než rozumné. Odpadky zatěžujeme planetu minimálně, neboť obilí nám dává sedlák do stále stejných pytlů a ostatního kupujeme minimum.

V neděli se má odpočívat a ne pracovat. Něco na tom je. Ještě pamatuji svého dědu, který v neděli ráno nakrmil králíky, potom si vzal oblek, naleštěné polobotky a tzv. držel neděli.

Ovšem staleté zvyky se stávají přežitkem a dnes je všechno jinak. I u nás na samotě. Ne že bychom museli v neděli něco dělat, ale ono nám to nedá. Vždyť odpočinout si můžeme kdykoliv.

A tak i dnešní ráno začalo obligátním nakrmením králíků o ostatních zvířat včetně nás samotných. Potom oškubat a vykuchat dvě slepice, no a po obědě přeléčit včely proti varroáze. Evinka mezitím stihla uvařit báječný oběd z jeleních jater.

A protože důchodcům vše trvá neuvěřitelně dlouho, dva metráky obilí které nám ráno přivezli, jsme skládali téměř potmě.

Zítra se také nudit nebudeme. Čeká nás vyčistit kurník a kozí přístřešek.

Nedlouho poté, co jsme začali bydlet na chatičce nastálo, padlo rozhodnutí pořídit si slepice.

I postavil jsem kurníčeka  oplotili jsme výběh zhruba čtyřicet metrů čtverečných. V něm byla zelená travička, to to budou mít holky jak z katalogu.

Slepičkám se to opravdu líbilo, radostně pobíhaly a zobaly travičku. Musela jim opravdu chutnat, neboť za týden neměly prakticky zobat co a musela jim stačit tráva ze sekačky.

I rozšířili jsme výběh na dvojnásobek, ale za krátký čas byla situace stejná. Sen o slepičkách chovaných na trávě se rozplynul.

Slepice se radostně popelily ve vyschlé hlíně a já tušil do budoucna průšvih. Ten na sebe nechal čekat až do podzimních dešťů, kdy se původně travnatý výběh proměnil v nevábně páchnoucí bažinu, kde šlo chodit pouze v gumovkách.

Jenže čím víc pršelo, a čím víc bylo hovínek, tím více to klouzalo. No jednou při krmení mi podjely nohy a já se rozplácnul na zem. Nevím, zda se ty potvory lekly, ale kdákaly jako by se mi smály.

S nepublikovatelným projevem jsem se pomalu sbíral ze země a Evinka, ta dobrá duše, mi běžela pomoci. Ano, správně už tušíte, že se rozplácla vedle mě.

Věci, co jsme měli na sobě bylo nutné napřed několikrát vymáchat venku v plechové vaně a poté hodit ihned do pračky.

Kdo ví, jak voní slepičince, ví tím pádem i to, jak jsme krásně  voněli. Kam se hrabe nejdražší parfém nejen intenzitou vůně, ale i svou trvanlivostí.

Chatička stála, dalo se v ní spát, dalo se v ní zatopit, ale dodělaná nebyla. Bylo to v době, kdy jsme sem jezdili jen na víkend.

,,Chtělo by to terasu“ pomyslel jsem si jednou takhle při prohlížení letáku OBI, kde byla terasová prkna ,,v akci“. Od slov činům u mě není daleko a tak ještě týž den v našem malém činžákovém bytečku trůnila voňavá terasová prkna, o která jsme úspěšně zakopávali několikrát denně.

Jenomže mělo to malou vadu. Byl totiž leden a tím pádem vhodné počasí ke stavbě terasy v nedohlednu. O to víc jsem však přemýšlel a plánoval, nejen jak terasa bude vypadat a jakým způsobem jí postavím.

Konečně přišel březen a víkend s celkem příjemným počasím. Doslova jsem narval prkna do auta, kupodivu se dovnitř ještě vešla Evinka a vyrazili jsme.

Prkna jsem odnosil k chatě, dal si kafe a celý natěšený jsem se chystal začít stavět.

Ovšem Evinka byla jiného názoru. Netekla tak jako vždycky na jaře voda. To obnášelo vyšplhat sto dvacet metrů do kopce, naplnit hadici vodou tak, aby dále už tekla samospádem. Což se vždycky podařilo až tak na desátý pokus.

No hezký, tak místo terasy na kterou se celou zimu těším, teď budu šaškovat s vodou. No ale se skřípěním zubů jsem uznal, že voda je potřebnější a pustil jsem se do toho abych to měl co nejdříve za sebou. Jenže znáte to, když chcete mít něco co nejrychleji hotové, tak to nejde a nejde.

Samozřejmě vztek na sebe nenechal v tomto případě dlouho čekat a tak se tou tichou divočinou nesly samé nepublikovatelné výrazy. Evinka jako moudrá žena mlčela a ani to nevypadalo, že by jí to vyvedlo z míry, i když tento můj projev viděla poprvé.

Dílo se konečně podařilo téměř potmě. Uvařila mi další kafe, dala večeři a s úsměvem mi podídá: ,, no vidíš jak jsi šikovný, děkuju. Teď můžeš stavět tu terasu.“ A oba jsme se začali šíleně řehtat.