Ne vždy se člověku chce ven. I když letošní zima snad ani není zimou a připomíná spíše březen.

Ještě že máme zvířata, neboť nakrmit chtějí a také kamna nějaké to dřevo spolykají a to se musí donést. To nás donutí aspoň k nějakému, byť minimálnímu pohybu.

Ono totiž lenošit je někdy velice příjemné, ale když je toho moc, je to nezdravé a nepřispívá to k dobré náladě.  Vidím to na sobě. Když nic za celý den neudělám, je mi večer nějak divně.

Dnes bylo krásně, jak na jaře. Ale jenom přes okno z tepla vytopené chatičky. Venku foukal studený vítr a ani se nám tam nechtělo. A tak jsem si seděl v křesle a koukal ven. A říkal jsem si, jak sluníčko umí dělat kouzla s barvami.

Když je zataženo, je kopec naproti takový šedivý a nehezký. Ale jakmile vysvitne sluníčko, rozsvítí se krásnými barvami i teď v zimě.

Zítra se budeme muset projít a zjistit, co je v okolí nového a možná narazíme opět na nějakou záhadu, kterou zavál čas. A budeme mít o čem přemýšlet.

Ráno zamžourám očima a kouknu z okna. Skoro celou noc pršelo, venku zbytky sněhu, moc toho dělat nepůjde.

A tak zatopím, k snídani si dáme bramboračku, chvíli posedíme a jdu vyčistit kurník od hnoje. Lidově řečeno vykydat. Slepice když na zemi uviděli čistou slámu z toho byly paf, a přemýšlely, zda vůbec mají jít dovnitř. Jak je znám, dlouho tam čisto mít nebudou.

Ještě donést seno kozám, ale tento plám mi přeruší přijíždějící traktor s vyvážečkou na dřevo. ,,Tady vám hajnej posílá nějaký dřevo, kam to chcete“, povídá řidič. No a tak máme další dřevo, výměnou za seno.

Jak je vidět, seno je vzácná komodita. Prostě, když máš seno, není ti zima a nemáš hlad. Jupíííí.

Vítr nevítr, jde se ven, protože hnít v chatě nejde pořád. Potřebujeme pohyb.

A tak jsme se oblékli, (došlo i na kulicha) a vyrazili do polí, luk a strání. Venku bylo krásně, vítr skučel v korunách stromů a my se ujistili, že tak jako vždy neexistuje špatné počasí, jen špatně oblečený turista.

A protože se odevšad valí špatné zprávy, dám jednu dobrou. Lesáci se alespoň tady u nás o les starají. Na podzim pokáceli stromy napadené kůrovcem a už postavili oboru na výsadbu nových stromků. Vůbec jsme nečekali, že tak rychle. A není to ohrada jediná. Hodně už jich je osázených, na další mají připravený materiál.

Vloni obec kousek od nás vysázela asi 50 ovocných (!) stromků. Jen doufáme, že až na nich bude ovoce je lidé nezničí.

Takže dnes dobré zprávy alespoň ode mne. Ty špatné ať si píšou ti ostatní.

Tak jsme se zase prováděli potulky místní krajinou a jako téměř vždy narazili na stopy (ne)dávné minulosti.

O těch zbytcích stavení na fotce vím dlouho. Je to kousek od silničky vedoucí k nám. Z jedné strany silnice, z druhé strany sráz a výhled do údolí.

Takových míst je jistě hodně, ale tohle má nějaké kouzlo, půvab a pozitivní energii. Cítím se tam velice dobře.

Stavení to bývalo malinké, odhadem tak 3 x 4 metry. Pokud v tom někdo bydlel, tak velice skromně a chudě. Možná to byl jen chlívek, možná tam někdo přes léto jen přespal, to už se asi nedozvíme. Chvilku jsem tam postál a hlavou se mi honily různé obrazy. Věřte, že kdo má fantazii, ten si v tomto kraji opravdu užije.

Cestou zpátky jsme objevili další stopu. Malý patník, skrytý mezi kameny. Prošli jsme kolem snad stokrát a až dnes jsme ho uviděli. Náhoda? Jak už jsem psal, tento kraj opravdu nevydá svá tajemství najednou.

Kdopak si dnes ještě vzpomene na ruské vejce? Snad se to ještě vyrábí, ale zřejmě se to jmenuje jinak, pokrokově. A zcela jistě to i jinak chutná, tím jsem si jistý.

No a protože nejlepší je to, co si sami vyrobíme z vlastních surovin, tak i to ruské vejce máme vlastní. Jen ten salám chybí aby to bylo fotogeničtější. Nám nechybí vůbec.

Vzhledem k tomu, že se blíží jaro a mimo terasy nejde stůl díky terénu postavit nikam, aniž by se vylilo kafe, nastal čas kousek terénu srovnat a udělat posezení.

Inu, terasa je malá, akorát pro nás dva a problém, kam usadit návštěvu je vždy.

Jenže ono se řekne srovnat terén. Pokud 10 cm pod povrchem není skála, tak je tam pařez. samozřejmě, na tom místě, které jsme vybrali jako nejhezčí a zároveň nejvhodnější. To abychom to s kafem ( turek s kozím mlíkem, slazený medem) neměli daleko.

A tak jsem odvozil asi třicet koleček země která byla pěkná a bylo by jí škoda. A zbyl pařez. Pařez, který měl tak 30 cm v průměru a původně to byl hloh. Trůnil si tam od té doby, co jsem ho před sedmi léty uřízl.

Byl už částečně ztrouchnivělý a tak jsem si naivně myslel, že bude venku coby dup. No, nebyl. Ta potvora se jen tak tvářila a v zemi držel opravdu pořádně. Pro moje stará záda lahůdka, jen v nich chroupalo.

Ale stačilo propotit dvě košile a za dvě odpoledne byl venku. No, už to nejde jako za mlada. Ale hlavně, že to ještě pořád jde. Ještě mě čeká jeden. Posilovna na čerstvém vzduch a zadarmo.

Milí moji příznivci, předem mi dovolte poděkovat za podporu, kterou mi prokazujete u mých příspěvků a jsem moc rád, že mé psaní pohladí na duši nejednoho čtenáře. Na popud mnoho z Vás jsem při dlouhých zimních večerech sepsal a dal dohromady knihu 119 stran A 5 s názvem Spokojený život na samotě. Knihu dám v nejbližších dnech do tisku a vzhledem k tomu, že se jedná o malé množství, tištěné opravdu jen na vlastní náklady, máte možnost si ji touto cestou objednat a podpořit tak především moji tvorbu. V případě zájmu mi pošlete prosím zprávu. Cena je za výrobní náklady na tisk + poštovné dobírka (tedy 290,- Kč + 70,- Kč).

Odtud chodilo pěšky jedno malé děvče pět kilometrů do školy. Denně. Krajinou, která byla i tehdy liduprázdná.
Střecha byla došková, o pitnou vodu bída. Ani stromy tu prý nebyly. Jen krušný, chudobný život.
Místnosti byly propojené s chlívkem, to aby nebyla zima jak lidem, tak zvířatům. Když se topilo, hřála se zvířata, když se netopilo, zvířata dávala aspoň nějaké malé teplo. A moc se netopilo, spíše jen na vaření. Pro nás nepředstavitelné.
Inu, tehdy bydlení na samotě bylo hodně krušné.
Jak to vím? Byla se tu podívat paní, která zde jako malá holka bydlela.
Denně několikrát projdu kolem a uvědomím si, jak se máme dobře.