Když se ráno podíváš z okna:

No, někdo pro ně chodí do hyper super, někdo do sadu a my do lesa.

Zprvu jsme se podivovali, kde se v lese berou jabloně s tak chutným ovocem a pak nám to došlo. Bývaly zde velké sady, o které se lidé starali a jablíčka dle pamětníků odebírala Fruta, což byl český(!) konzervárenský podnik. A protože byl a dávno není, o zdejší ovoce není zájem. O stromy se nikdo nestaral a tak …. vlastně ano, postarali se. Stromy vytrhali, sad zrušili a teď je tady pastvina.

Naštěstí na několik stromů na okraji sadu zapoměli. Kolem nich začal růst les, a tak teď nosíme velice chutná jablíčka z lesa. Ovšem museli jsme přijít na to, kdy je správný čas na sklizeň. A ten je právě teď.

Ty stromy jsou už stařičké a tak o to více jim patří naše poděkování.

Případná podobnost s žijícími i nežijícími osobami je čistě náhodná.

Vypadáš spokojeně…

Jsem spokojený a to hodně.

Žiješ na samotě, opravdu ti nic nechybí?

Co by mi mělo chybět? Mám vše potřebné ke skromnému životu.

Třeba lidé? A máš vůbec rád lidi?

Lidé mi nechybí. Pokud mám potřebu lidi vidět, dojedu si do města nakoupit, což bývá traumatizující zážitek (smích). Navíc sporadicky se tady objeví příbuzní. A jestli mám lidi rád? Pokud mě nechají na pokoji, tak mi nevadí. Vadí mi lidé falešní a pokrytci, snobi a lepšolidé. Ale takoví zase nemusí mě. Jo, několik lidiček mám rád, to ano.

Proč tě nemusí?

Protože oni vědí, že já vím. A to, že vědí že já vím, to jim na mě vadí. Od té doby co jsem v důchodu, je takových už opravdu jenom pár. Navíc, já je nevidím a oni nevidí mě. Ale vím o nich. Jo a také jim vadí můj naprosto odlišný způsob života i náhled na tento svět.

Odešel jsi na samotu, kde jsi už dvanáctý rok. Byl to útěk? Pokud ano, před čím?

Zkraje to ani útěk nebyl. Ještě jsem chodil do práce a sem jsem jezdil si odpočinout. Čím více  se mi však blížil důchod, tím více se to měnilo v útěk, a posledního půl roku přímo v úprk. Ptáš se před čím? Před falší, přetvářkou, podrazy, před tím závodem mít stále víc, kdy spousta lidí by za prachy udělala cokoliv. Prostě před touhle šílenou, zvrácenou a jak pozoruji, nejen pro mě nepochopitelnou dobou.

Povedlo se ti to? Utéct?

Před tím úplně utéct nejde. Ten systém je tak nastavený, že bez něj nepřežiješ. Potřebuješ aspoň nějaké peníze. Minimálně na jídlo, protože zahrádka a soběstačnost jsou vlhké sny panelákových lidí. Chceš mít elektriku a aspoň trochu benzínu minimálně do pily. Neboť v mém věku už dřevo na zimu ručně nenařežu.

Ale auto máš…

Zatím ano, ale až to neutáhnu finančně, tak ho mít nebudu. Ale koupil jsem si RVHP.

RVHP? To byla rada vzájemné hospodářské pomoci. (Smích)

No, to byla. Ale ta zkratka znamenala i něco jiného. V dobách, kdy se hodně věcí shánělo ale vždy se nakonec vše sehnalo, RVHP byla zkratka pro: ,,Ráno Vyjedu, Hovno Přivezu“. Prostě taška na kolečkách.

Jak daleko to máš vůbec pěšky do krámu?

Pět km. Nechá se to šlapat. Zpátky je to do parádního kopce.

Žiješ v Sudetech. V kraji chudém a drsném. Nevadí ti to?

Opravím tě, jsou to bývalé Sudety a doufám, že to tak bude i nadále. Tady je to okraj těch bývalých Sudet. Ty pravé, ryzí jsou o pár km dále.

Tento kraj chudý vůbec nebyl. Za těch dvanáct let co tu jsme,  jsme viděli hodně moc nádherných památek. Těch zachovalých, a ještě více těch kdysi neméně krásných, co pomalu ale jistě pohlcuje příroda. Tento kraj dle památek nebýval vůbec  chudý. Ano, obyčejní lidé žili velice chudě, ale zase jsme u toho. Na jedné straně obrovské bohatství a na straně druhé nepředstavitelná chudoba. Záleží na to, z které strany se na to díváme. Navíc, ta historie tohoto kraje jak zjišťuji, byla mírně řečeno hodně jiná, než je dnes vnímáno. Tím myslím zhruba středověk do roku tak 1800. Ale berte to jako můj čistě osobní, vědou nepodložený názor.

Drsný kraj… opět úhel pohledu. Ano, je tady větší zima než tam dole, více mlh, bývalo tu i více dešťů a sněhu. Kraj je to z mého pohledu zádumčivý, melancholický a tajemný,  ale o to více krásný a zajímavý. A jak říkám, nevybydlený.

Zda by jsi mohl žít ve městě je asi otázka zbytečná.

Naprosto zbytečná. Město je pro mě stres, rambajz, špína, zlo, naleštěná bída a víceméně nepřátelské území. Ve městě bych dlouho nepřežil. Ale chápu, že se někomu ve městě líbí. A je to dobře. Každý má mít možnost žít tam, kde se mu líbí a kde je doma. Pokud tam nedělá ovšem bordel.

Máš zvířata, dokážeš je zabít?

Maso opravdu nekupuji a jím ho. Takže ano, velmi nerad, ale dokážu to. Ale chovná zvířata u mě dožívají, ty nezabíjím. Ty ať v klidu dožijí.

Bez zvířat by tu bylo smutno a pusto. Já je mám rád.

Věříš v Boha?

V jakého Boha? Bohů je mnoho. Takže přímo v Boha ne. Ale v to, že je něco mezi nebem a zemí, v to věřím, a mockrát jsem se o tom přesvědčil.

A v osud?

V životě jsou věci, které neovlivníš. Takže v zásadních věcech života ano.  Ale též věřím v nepřekročitelnost vlastního stínu. Prostě někde je zeď, kterou nepřekročíš i když stokrát chceš. Otázka je, zda je to dobře nebo špatně.

Reinkarnace?

Dříve jsem si přál aby existovala, že by bylo dobré se sem ještě podívat. Když ale vidím kam tento svět směřuje, tak se i jako nevěřící modlím, aby neexistovala. Až ke stáru jsem pochopil, že člověk jako takový, je velice chybný konstrukt.

Co budeš dělat, až to tu jednou fyzicky nezvládneš?

Vím, že ta doba jednou přijde a co budu dělat fakt nevím. Držím byteček v jedné vesnici, která po dvanácti létech už vesnicí prakticky není, neboť Praha je za rohem a tak stavíme a stavíme. Nevím, třeba tam půjdu dožít, nebo mě tady na jaře najdou ohlodanýho od myší. Do té doby si to tady chci ještě užít. S mojí Evinkou a naplno!

Tvoje životní moudro?

Dej si pozor na to co si přeješ. Mohlo by se ti to splnit.

Tak to je pár otázek, jak mi je postupem času pokládali náhodně zastavivší se lidé.

Ano, mám třináctou komnatu, ale ta jak známo se za žádných okolností neotvírá.

————————————————————————————————————————–

Ono se řekne kráva. Tedy myšleno zvíře samosebou. Jenže my je máme za nejbližší sousedy celé léto. A protože se chovají slušně, nedělají rambajz, ba naopak jsou tiché, jsou to sousedky přímo úžasné.

Jo, zvykli jsme si na ně a když odjedou na zimu lyžovat do Alp… ehm, pardon, tam ne, ale do kravína, je tu bez nich vždy smutno. Nepřijdou se podívat, co je u nás nového a ani nás nebudou pozorovat, když jdeme kolem ohrady do lesa.

No a my se budeme tak, jako každý rok těšit až zase přijedou na letní pobyt.

Ale houby s octem, na piáno nehraju, a už vůbec ne ráno. Ráno mě totiž v půl sedmé volají kozy, že chtějí podojit. Tedy dojí Evinka, já jen trochu pomáhám a dohlížím, aby si ty kozy při dojení nepletly pořadí. Ony totiž dostávají šrot při tom dojení, a jak vidí šrot, dělají jak kdyby jim šlo o život hlady a předhání se, která u něj bude dříve.

No a pak už to jede. Pustit slepice. Nejdříve vyběhne kohout a ihned prohání slepice s touhou na nějakou skočit. Což se mu tedy podaří vždycky.

A kuřata. Ta už se mačkají u dvířek kurníku v očekávání vydatné snídaně. No, kdyby věděla co je čeká, asi by držela štíhlou linii. Nutno podotknout, že mají život o pěkných pár měsíců delší a hezčí než jakémkoliv velkochovu. A vidí sluníčko a sesbírají si mimo jiné pochoutky jako např. žížaly a podobnou havěť.

Zbývají králíci. Seno, ječmen, voda. Odpoledne kopřivy, občas slupky z brambor nebo mrkvičku. A pokud poblíž padne dub, tak listí z něj přímo milují.

A málem bych zapomněl na na nás. Taky chceme po ránu nažrat abychom neměli hlad. Ale my až nakonec. Tak jako v dobách dávno i nedávno minulých.