Eliška je velice společenská. Nejraději by bydlela s námi. Jenže to nejde, jednak by nám sežrala zahradu a nechat jí, tak by si zabrala i naší postel.
Občas jí navštíví kravičky, kozy od sousedů a tak je spokojená.
První rok v důchodu
Tak už je to rok, co jsem odešel do důchodu. Dříve se říkalo na zasloužený odpočinek. A on většinou zasloužený byl. To si ještě mladí starých vážili alespoň trošku.
No tak dobře, vezmu to postaru, jsem na zaslouženém odpočinku. A odpočívám velice aktivně. Sleduji všechny seriály v TV, letáky, to abych věděl kde je co „v akci“ a hned letěl do hyper super, aby mě spoludůchodci nepředběhli a zbylo i na mě. Netrpělivě očekávám datum důchodu a na všechno kolem a všem nadávám. Jsem nervózní a vzteklý, nic mě nebaví. Jo a ještě každému závidím.
To by se vám tak líbilo, co? By se vám potvrdilo klišé o důchodcích. Čtěte dále.
Švestky, první mráz a staré jabloně
Ochladilo se, a tak opět nastal čas procházek po okolí. A protože je kolem nás spousta ovocných stromů, sbíráme jablka. Moc nám nechutnají, protože jsme zmlsaní novějšími odrůdami, ale králíci a kozy je milují. A nebo z nich uděláme křížaly, případně kompot.
No a při těchto procházkách jsme objevili švestky a já si hned vzpomněl na mládí. Tehdy jsme chodili na švestky po prvních mrazících, protože byly krásně sladké. Kupodivu ta chuť je i po padesáti létech pořád stejná, nenapodobitelně sladká.
Takže jako vždy: díky našim předkům, že sázeli ovocné stromy. Vždyť ty stromy jsou nejméně sto let staré. Co se sází dnes? V lepším případě zákrsky, které vydrží pár let.
Proč se nesází podél cest jako kdysi ovocné stromy ale listnáče? On by se totiž o ně alespoň prvních pár let musel někdo starat. A na to nejsou peníze. A také nedej bože, aby si někdo utrhnul jablko, to by si ho pak nekoupil v hypersuper.
P.S. Vysázel jsem 38 stromů. To kdyby někdo chtěl mít jedovaté poznámky 🙂
Sedmá adresa
Jako dítě jsem vyrůstal na maloměstě. Tedy ne tak úplně, občas v Praze, občas na vesnici. To podle toho, jak byly babičky ochotny hlídat.
V dospělosti ( hergot já dospěl, to byl úspěch co?) jsem těch adres vystřídal docela dost. Vždycky jsem si říkal, že je mi jedno kde bydlím. Ale ať jsem bydlel kdekoliv, táhlo mě to do přírody. Ano, výlety byly fajn, později víkendové pobyty s karavanem v kempu byly také fajn. Alespoň jsem si to tehdy myslel. 
A teď žiji tady, obklopen přírodou a zvířaty a těžko byste hledali spokojenějšího človíčka. 
Do nejbližšího obchodu je to pět kilometrů, no paráda. V místě které ještě tak úplně nepřeválcovala tahle šílená doba.
V místě kde stále nacházím stopy práce dávných předků. V kraji obklopeném jakýmsi tajemstvím a záhadnou přitažlivostí. V místě, kde můžu celý den courat po lesích a nepotkat človíčka.
Co ještě dodat? Jen jedno slovo: děkuji …
Zima se blíží … a nás se může zeptat, co jsme dělali v létě
Nějak rychle to léto skončilo. Tepla a sluníčka jsme si užili nad míru. Dnes celý den poprchává a v údolí se válí mlha jak v listopadu. Příroda si to plnými doušky užívá a i já tohle mlhavé počasí mám rád.
Zásoby na zimu máme, takže už toho moc kupovat nebudeme. Mouku, droždí, pár drobností a to bude tak všechno. Jo, a ještě tak dva metráky obilí. Ve výběhu nám ještě běhá patnáct kuřat a ty postupně přemístíme do mrazáku. Králíci postupně dorůstají, takže masa bude dost. No, obchodníci z nás radost nemají. Naším revírem kaufland ani jiné hypersuper není. Takže mládeži, my se vám tam při vaší nakupovací euforii určitě plést nebudeme. Užijte si to dosyta.
Nás čeká nařezat dřevo na zimu a zorat záhumenek. Sklidit zbývá už jen maliny a hrušky. A pochutnávat si na tom, co jsme si vypěstovali a uložili na dlouhou zimu. A topit, aby bylo krásné teplíčko.
Škvarečky
Právě slité sádlo, ještě horké.
A dáte si škvarečky? Jsou vynikající 🙂
Zabíjačka
Čuník dorostl do váhy 130 kilo a nastal čas zabíjačky.
Takže připravit necky, vál, kotle, hrnce, smolu, trojnožku, hupcuk, upéct buchtu do jitrnic, oloupat česnek, cibuli, koření, nakoupit pivo a rum. Vytáhnout starou pračku na praní střev, to aby bylo do čeho plnit jitrničky.
Brzy ráno přijede řezník, rozloží si svoje „nádobíčko“ a může se začít. A také dojedou všichni příbuzní, protože každé prase má příbuzných hódně moc.
Tak to bejvávalo a už dávno není. Ne, že by nebyli příbuzní ale doba pokročila. Řezníci co to uměli už nežijí a mladí? Nejsou a těch pár co dělá na jatkách zas neumějí udělat klasickou zabíjačku. Navíc nemáme necky ani vše potřebné.
A tak jsme milého čuníka naložili a odvezli na jatka. Svým způsobem je to výhoda. Za sedm stovek si odvezete svého čuníka zabitého, vykuchaného a ještě vám ho naporcují. No a tlačenku nebo jitrnice si uděláte sami doma.
A jdeme krájet a škvařit sádlo. A budou švarečky, mňam. Jo a maso jsme před vámi schovali. 🙂
Léto končí
Letošní léto pomalu ale jistě končí. Dosyta jsme si užili veder, sucha a kupodivu i bohaté úrody. Tolik broskví, malin, letních hrušek, ostružin i zeleniny se nám nikdy neurodilo.
Evinka celé léto pilně zavařovala, sušila i mrazila. A tak v zimě místo do obchodu budeme chodit do sklepa.
Záhony máme téměř zorány mimo paprik, rajčat a mrkve.
Letos by i ty jabloně v okolí mohly přežít bez polámaných větví, protože za padanky platí 1,30 za kilo. Za to obilí na krmení už podražilo o 50,- korun za metrák. Ještě že máme nakoupené seno, teď nikdo neprodá ani stéblo i kdybyste zlatem platili. No, asi bude pěkně veselo pokud bude sucho pokračovat i příští rok.
Tráva je suchá tak, že chrastí pod nohama. Krávy pod námi žerou to co uschlo nastojato, ale ani toho už moc není. Nejlépe se mají naše kozy, protože jim vozíme každý den alespoň zelené větvičky.
No a my se máme také, protože …. můžete hádat proč 🙂
Momentky
Po tom hororu z mekáče konečně normální svět.
Eliška zkoušela nový příčesek a mládě opustilo hnízdo:
A jsme doma
Nastal čas pořídit další kozičku a kozlíka. Pročetli jsme inzeráty a vyrazili na nákup. Na jedné adrese byl kozlík, na druhé kozička. Sice bylo vedro k zalknutí, ale s klimoškou v autě přežijeme my i kůzlata. A tak jsme vyrazili.
Na první adrese nás přivítala babička, jak sama prozradila, bylo jí 84 let. Ta by mohla o kozách něco vědět a tak to vypadalo nadějně. Jen do momentu, než otevřela chlívek. Na prostoru s bídou 2 x 2 metry ležely na dlažbě bez podestýlky dvě kozy a u nich kozlík. Slušnost a úcta ke stáří mě zabrzdila před nepublikovatelným projevem. Kozlík vypadal kupodivu v pořádku a také mi ho bylo líto. Dal jsem babce co si řekla, naložil ho do kufru a radši hned odjel.
S hrůzou co nás čeká na na další adrese jsme popojeli pár kilometrů. Projeli jsme lesíkem a …. krásně udržované pozemky, kozy s ovcemi v úžasné pohodě na pastvě a pán tak v mém věku. Od pohledu pohodový chlápek.
Chvilku jsme povídali, kozy vytušily že se něco bude dít a držely se v bezpečné vzdálenosti. . Jak jí jen chytit? Nakonec je opatrně zahnal do chléva a tam už to bylo jednodušší. No a my měli v kufru Filípka a Elišku. Filípek si lehnul a po chvíli usnul a Eliška téměř celou cestu koukala zadním oknem ven.
No a tak je máme doma. Elišce se dva dny stýskalo ale rychle si zvykla. No a Filípek? Ten se tu cítí jak v kozím ráji. Zkraje chodil jak flegmatik, ani nemečel že se mu stýská. No, také po čem, že? Tady má mlíčko od Lízinky, občas trochu šrotu ( ale jen málo, nesmí ho moc) a už vesele skáče jako správné kůzle.
