Dostali jsme od “ spřátelené osoby“ která dostala od „spřátelené výrobny tzv. uzenin“ vinnou klobásu.

Byla čerstvá, dokonce i hezky voněla. A tak putovala na pekáč, pekáč i s klobásou do trouby a my se těšili na dobrý oběd.

Leč těšili jsme se zcela zbytečně. Po vyndání z trouby to sice stále vypadalo jako klobása, i to mělo hezkou barvu, ale polovina kamsi zmizela. A kocour jí opravdu nesežral.

Po bližším zkoumání nám to bylo jasné. Ta chybějící polovina klobásy se proměnila v jakousi nevábně vypadající tekutinu. Ne, nebylo to sádlo (ani víno jak mi bylo v komentáři pod článkem sděleno), jak by člověk předpokládal. Při pokojové teplotě to ani neztuhlo a teklo jako špinavá voda.

Z klobásy nám zbylo střívko z části naplněné čímsi tak nechutným, že kocour se do toho neochotně pustil až když hlady šilhal, protože se mu nepovedlo ulovit žádnou myš.

Záhadnou tekutinu jsem namíchal slepicím se šrotem. Vzniklá hmota se tak lepila na ruce, že nešla dolů ani po třetím umytí jádrovým mýdlem.

Pozitivní zpráva je, že slepice dosud nechcíply.

Hodně lidí se nás ptá, nejen jak můžeme žít na samotě, ale také jak můžeme žít na prostoru 24 m2. Odpovídáme, že přímo skvěle, což nechápou a nevěří tomu.

Jenže my si žijeme opravdu skvěle. Jen to chce několik dost podstatných podmínek.

V první řadě musí oba(!) chtít a musí se jim to líbit No a tím pádem být naladěni na stejnou vlnu. Potom nevadí, že v zimě ráno vstáváme třeba i do čtyř stupňů, nevadí že teče jenom studená voda a to ještě jenom když nemrzne atd.

Že bychom se nudili vůbec nehrozí. Zahrada, zvířata a práce okolo je dost. Děláme to rádi, beze spěchu a baví nás to.

Baví nás dělat vlastní sýry i máslo, péct si vlastní chleba a  mít co nejvíce vlastního jídla. Vlastně náš život se točí kolem  jídla a dřeva na zimu. Jen to jídlo nekupujeme ( téměř) ale staráme se o to mít svoje.

A reakce bývá:  že vás to baví, to já bych nemohl až po skrytě vyřčené že jsme blázni. No tak jsme blázni, no a co.

A chatičce je útulno, teplo a pro dva lidi místa opravdu dost. Kdo má v paneláku třeba kuchyňskou linku dlouhou dva metry šedesát? Ani koupelna se záchodem tam nebývá větší.

Žádné krámy, žádný luxus, jen to co je nutné k životu. A přitom život luxusní. Paradox?

I když je teplý podzim, papriky už nerostou ani ve skleníku. Takže poslední sklizeň.

A bude lečo, rajčata ještě máme schovaný.

Ráno v sedm začnou mečet kozy. Kouknu z okna a venku opět nádherná mlha a na 6. listopadu teplo. No nic, pomalu vstanu a zatopím. Evinka zatím podojila Lízu, tak máme čerstvé mléko do melty.

Slepice hned po ránu snesly dvě vajíčka a kocour po noční šichtě chrápe u kamen.

Dáme péct chleba a nakrmíme králíky. U toho podrbeme kozy a kozlíka a všem je fajn. I v listopadu je nádherně. A ta mlha? Je nádherná !

Venku je na nule, padá déšť se sněhem a tak ještě doděláváme zásoby na zimu. Tentokrát křížaly. Stejně venku nic dělat nejde, jen jsem nakrmil zvířata a zalezl zpátky ke kamnům. 

Zkoušeli jsme sušit i víno ale to nám nešlo. Zato šly sušit švestky, ale ty už jsou snědené. Ještě budeme sušit hrušky. Ty se nám vloni zadařily.

Máme to místo brambůrek. Zadarmo a zdravé.

Letos Evinka zavařila tak dvě stě sklenic kompotů. Hrušky, meruňky, broskve, třešně, švestky, jahody, angrešt, víno a jablka. 

Že to nesníme? Ještě bude málo! Zjistili jsme totiž, že kompoty jsou stokrát lepší než kupované sirupy s 0,2% ovocné složky a nebo džusy z pochybného ovoce. Navíc to máme bez jakékoliv chemie. ( Herbicidy, pesticidy, fungicidy, insekticidy, umělá hnojiva,konzervační látky atd.)

A tak když je žízeň dáme si třeba meruňkový kompot. A ještě ušetříme. No ano, stojí to práci a dvě lžíce cukru. Jo, a ještě pár polínek do kamen. 🙂

K snídani melta s kozím mlékem, vlastní chleba s vlastním  máslem. Sedím na terase, ticho, pohoda a východ slunce.