Blog o tom, jak se dá krásně žít daleko od civilizace uprostřed přírody
Přemýšlím, co všechno jsme letos dokázali sníst. Výživová poradkyně by z nás asi měla ,, radost“.
Hrubý odhad:
1000 vajec, 30 králíků, 25 kuřat, 1 srnec, dva kanci, 250 litrů kozího mléka, 1 štiku, 1/2 prasete. Dále metrák brambor, 4 kg česneku, 30kg medu, zeleninu a ovoce mraky. Vše z vlastní výroby.
Mouku, rýži, olej, cukr máslo a jiné drobnosti co kupujeme nepočítáme.
Vypadá to příšerně, ale ono když se to kupuje po troškách tak za rok to dá opravdu hodně.
Zdejší krajina je tajemná, záhadná a plná velmi zajímavé historie. A také pověstí, jak už to v takovém místě bývá.
V sedmnáctém století hrabě Lažanský nechal přestavět místní tvrz na zámek a později jej upravil do barokní podoby.
V devatenáctém století v té hoře, na kterou se díváme přímo z chatičky, nechal můj oblíbenec Vladimír, hrabě Lažanský vybudovat tzv. Ermitáž. Její součástí byly lavičky, několik odpočívadel ( foto), schodiště a též síť cest, po kterých mohly jezdit kočáry. 
Jenže nejen budování se šlechta věnovala. I stalo se, že do mladého hraběte se zamilovala chudobná dívka. I on jí miloval, ovšem jak už to chodilo, vzít si jí nemohl. Hrabě z nešťastné lásky skočil ze skály. Dívka záhy zemřela také a dnes i s jeho dítětem bloudí v okolí, kde hrabě zahynul.
K pátrání po této historii mě mimo jiné přivedla i tato fotka. Je na ní dnes už téměř rozpadlé tehdejší odpočívadlo. Pokud se budete pozorně dívat, uvidíte ženu, která má na klíně dítě. Já vím, je to hra světla a stínů, ale co kdyby …? Ostatně, dějí se zde občas docela záhadné věci.
Zima se blíží, tráva už neroste a tak nastal čas přesunout kravičky z pastvin do kravína.
To přijedou traktory s vlekem, dva dny tady máme rušno než všechny naloží a odvezou.
Pastviny osiří. Bez těch kraviček, které nám celé léto dělaly společnost, je tady nějak pusto. Zvykli jsme si, že nás několikrát denně přišli navštívit, podívaly se, co je u nás nového a jak neslyšně přišly, tak zase odešly. 
To stohlavé stádo se umí pohybovat tak tiše, že je ani neslyšíte. Prozradí je jen tiché šustění, jak škubou trávu. Ale také umí dělat pěkný vyrvál, to když jim do napáječek neteče voda.
A když se ulomí větev s jablky, to byste měli slyšet ten dusot, když se ženou aby u těch jablek byly první. To duní zem.
Ony se i naučily třást větví, aby jim nějaké ovoce spadlo. Uchopí čumákem nejspodnější větev na kterou dosáhne a třese. Většinou se i dočká odměny. Letos v podobě hrušky, neboť jablka nejsou. Je s holkama docela zábava.
Ale ono tu pusto dlouho nebude. Přijdou srnky, mufloni a jeleni sika. I liška. Ta je sice krásná, ale vítaná není. Má totiž ráda slepice.
Pastvina si odpočine. Už toho měla nějak dost, uživit tolik hladových krků. Odpočinout si musí, vždyť za půl roku jsou tady kravičky zas.
Procházím starým, opuštěným sadem a je mi nějak smutno.
Uvědomuji si totiž, že ty staré jabloně tak nějak dožívají s námi. Že letos nemají jablíčka se ani nedivím. Jsou hodně staré, větve jim usychají a každý rok to několik stromů vzdá a na jaře se neprobudí ze zimního spánku.
Kde jsou ty časy jejich mládí. Přežily ty, co je sázeli a s láskou o ně pečovali. A vážili si každého jablíčka, které se urodilo.
Copak tady na samotě s těmi jablíčky asi dělali? Část jich jistě snědli, část uložili na zimu a něco měl dobytek na přilepšenou.
Těch jablek musely být metráky. Zřejmě něco prodali do města. Zapřáhli koníka a po té staré cestě vedoucí okolo nás jeli na trh. Možná … jen tak přemýšlím.
Jo, staré časy. Pro nás vypadají romanticky, ale život tady nahoře musel být jen dřina a na půl hlad. My se máme dobře, i když mnozí tvrdí opak. Jenže kde je ta hranice mezi tím mít se dobře a rozežraností?
Tady bydlela paní ještě před sedmdesáti léty. Byla tady vloni se podívat. A vyprávěla. Jednou o tom snad napíšu.
Denně chodíme kolem a je to krásná připomínka pomíjivosti nejen lidského života.
To takhle jednou přijede řidič zásilkové služby, rozhlédne se a povídá: ,,Něco takového je můj sen. To je nádhera“.
Byl krásný slunečný podzimní den, listí hrálo všemi barvami a nahoře na pastvině se páslo stádo krav. Ani jsem se nedivil, že se mu to líbilo. Tady se málokomu líbí hned na poprvé, ale sluníčko a příroda ten den dokázala divy.
Prý je bydlení na samotě jeho sen, jenže manželka o tom nechce ani slyšet. Rozhlíží se a povídá, že jí přemluví.
No, nevím. Možná jí přemluví, ale pokud to jeho paní nechytne za srdíčko, dlouho na samotě bydlet nevydrží. On není každý den nádherný, přijdou mlhy, plískanice, mráz, všude bahno, všude daleko …. Tohle prostě musíte mít pod kůží a milovat to a žít tím se vším všudy. Tohle si opravdu nejde poručit.
Přál bych mu, aby si ten svůj sen splnil, ale v jeho případě platí : dejte si pozor na to co si přejete, mohlo by se vám to splnit.
,,Dneska by to šlo“ jen tak mimochodem prohodím po obědě a spiklenecky mrknu na Evinku.
,, Nejsi oholenej hned ráno, nic nebude“ praví ona.
No jo, už mám sklerózu. Jenže ono to není jen tak se hned po ráno oholit. Než se proberu, je to hodina. Zatopit, pustit slepice, nakrmit králíky i sebe, pak jdeme dojit kozy a pomalu je poledne. A teplá voda je až se ohřeje na sporáku.
Takže pokud do zítra nezapomenu co jsem chtěl, možná i něco bude. Raději si dám na stůl lístek: ,, Ohol se sklerotiku“. Ještě pár let a zapomenu se nejen oholit, ale i co jsem večer chtěl. 🙂
Zveřejněno se souhlasem Evinky
Začaly místní podzimní mlhy. Jsou krásné a já je miluji. Stále ještě rostou houby a courání po lese je touto dobou úžasné. Stačí se pozorně dívat.
Úrodu máme zklizenou. Část jsme snědli, zbytek uskladnili na zimu. Zásoby krmení pro zvířata také máme, dřevo na topení též. Vlastně nám nechybí vůbec nic.
Zahrádka, příroda i my budeme čekat na další jaro, abychom v létě hekali že je vedro a těšili se na podzim:-)
Nemíval jsem podzim rád. Bral jsem to tak, že příroda umírá. Dnes vím, že neumírá, že si jen musí odpočinout. Že stromy to listí shodit musí, aby na jaře mohly vyrůst nové a zdravé listy. I to jehličí opadává, jen postupně, že si toho ani nevšimneme.
Stromy jsou nádherná bytost. Je tu v okolí pár hodně starých buků. Vždycky když jdeme okolo, tak je pozdravíme. Já vím, neodpoví, ale věřím, že ten pozdrav vnímají. I tuhle víru nás naučil život v přírodě. A že se to zdá někomu pošetilé? To je nám opravdu jedno.
Ona i ta stará, věky nepoužívaná cesta co je hned pod námi by mohla vyprávět. Třeba o tom, jak těžké bylo pro koníka táhnout vůz do toho kopce, jak předci podél té cesty sázeli ovocné stromy které plodí dodnes, o tom jak tu cestu zpevňovali pomocí kamenů, když jí podemlela voda. Dodnes jsou ty zpevňující zídky patrné. I ten dávno stržený most má jistě zajímavou historii.
To že se v té hoře co je na fotce níže projížděl v kočáře Vladimír, hrabě Lažanský je dnes neuvěřitelné. Ale ty cesty tam opravdu jsou. Dnes po nich chodí také Vladimír, nikoliv však hrabě, ale důchodce z Ovčárny.
Ono je tady v okolí toho hodně ukryto pod nánosem času. A uvidět to, to byste tady museli žít a mít oči otevřené. A otevřenou i duši i srdce.
Každý podvečer sedíme na terase, probíráme co budeme zítra dělat, abychom druhý den pak dělali něco úplně jiného. A nebo jen tak mlčky sedíme. I to je krásné a řekl bych, že i přínosné. Ticho je opravdu fajn a čím jsme starší, tím více si toho vážíme.
Ona totiž ta příroda je to nejkrásnější na světě. Prosím, neničme ji. Vždyť nebýt přírody, nejsme tu ani my.
Tak máme myčku opravenou. Celkem rychle, jak kvalitně se teprve uvidí.
Dokonce jí i dovezli. Jenže jsme na samotě a to je pro někoho i když má navigaci velký problém. Komunikace po telefonu probíhala v tomto duchu:
on ,, Kde vás najdu?“
já ,,A kde jste?“
on ,,Já nevím“
já ,, Odkud jste přijel?“
on ,,Já nevím“
No, vypáčit z pána z kterého směru přijel a kde asi tak je, byl nadlidský problém. Po dlouhém vysvětlování kde najde kapličku na návsi nejbližší vesnice, tuto nakonec našel. No a já si pro něj dojel mým tříkolovým náklaďákem a dovedl ho na místo.
Myčku jsme z dodávky přeložili na tříkolku a to bylo vše.
No jo, ten první co myčku odvážel byl starší pán, myslel hlavou a našel nás bez problémů. Protože my starší jsme byli zvyklí žít bez navigace a mobilů. Tenhle byl mladej. Zvyklý, že technika vše vyřeší. Když nevyřeší, jsou v háji. Vždyť nemusí sledovat ani kudy jedou, odbočte vlevo, odbočte vpravo a najednou NIC! A to je jeden z příkladů degenerace, o které jsem psal dříve.
To mi připomnělo jednu anketu. Ptali se lidí, co považují za největší problém kdyby se ztratili v lese. 95 % odpovědělo, že buď vybitý mobil, nebo to že by nebyl signál. Nikoliv mlha, že je totálně zataženo, průtrž mračen a pod. Prostě vyplivne jim mobil a jsou … no víte kde.
Na důchod jsem se vyloženě těšil. Proč taky ne. S Evinkou jsme si vybudovali malinké hospodářství, které nás skoro uživí a na život na samotě jsme si krásně zvykli. Vlastně ani jsme si zvykat nemuseli, přišlo to tak nějak nenápadně a samo. Stejně jsme tu prakticky bydleli už pár let před důchodem.
Ráno místo do práce jdeme podojit kozy a k snídani si dáme meltu s čerstvě nadojeným mlékem. Bydlení máme sice malinké, ale super. Stejně ze dvou třetin bydlíme venku na terase. Ještě teď v říjnu tam snídáme, obědváme i odpočíváme.
Příroda okolo nám dá téměř vše co se týká jídla i tepla. Máme kvalitní jídlo a i naše zvířata se mají dobře. Odvykli jsme si kupovat zbytečné krámy a tím pádem s penězma vyjdeme. Evinka zpracuje všechno co se urodí nebo doneseme z lesa.
A život v přírodě nám dal i to, co za prachy opravdu koupit nejde. Kdo z vás poděkuje studánce za vodu, lesu za dřevo a houby, záhonkům za úrodu?
Sedíme na terase koukáme jak se pasou krávy. Blbost? Ten klid a pohoda pasoucího se stáda se přenese i na nás. Žádný stres, žádná nervozita. Božský klid. Kolik z vás by zrovna tohle potřebovalo? Lidé by měli učit od zvířat. Jsou chytřejší než my. Ony totiž na rozdíl od nás jsou součástí přírody. My už dávno ne. My jsme díky ,,pokroku“ zdegenerovali.
Oba jsme šli do předčasného důchodu a nikdy jsme nelitovali ani na chvilku. Proč se nervovat v práci pro pár korun, které člověk stejně utratí často za věci, které ani nepotřebuje. Co vlastně člověk potřebuje? Ve skutečnosti moc toho není. A jen díky té degenaraci potřebujeme tu techniku. I když …. jednou … ???