Sázet stromy jsem prý měl jako mladý. Já je sázel a docela dost jich bylo. A proč je sázím jako starý? Tak já vám to povím:

Okolo nás je spousta starých, dožívajících jabloní i hrušní. A velice často myslím na ty lidičky co je kdysi hodně dávno sázeli, a s láskou opečovávali aniž by kolikrát přemýšleli, zda se dočkají plodů, nebo si odpočinou v jejich stínu. Ti lidé dávno odešli tam, kam dříve nebo později odejde každý, ale ty stromy zůstaly. Jistě věřili, že na jejich plodech si pochutnají jejich potomci. Nemohli tušit, že díky běhu dějin  po mnoha létech ty plody sklízí někdo úplně jiný.

I na plodech těchto mnou zasazených stromů si možná jednou bude pochutnávat někdo úplně neznámý. Ano, sázím je nejen s tím, že se možná nějakých plodů dočkám, ale též jako poděkování těm mě neznámým lidičkám, kteří tu žili a pěstovali ty jabloně  dávnou před námi.

A možná jednou po mnoha  a mnoha létech až tyto dnes mladé stromky dožijí se najde někdo, kdo zasadí nové a vzpomene si na ty, kteří sázeli ty staré.

K čemu pomníky z  neživého kamene? Vždyť ten strom je živá bytost a žije s námi.

Tak díky vy staré jabloně okolo nás. Díky za vaše plody, dřevo a …. teď to bude znít pateticky … díky za to, že jste mě naučili pokoře. Protože s vámi odchází ten  nejen mě dobře známý starý svět.

Že to nechápete, nevadí. Ke stáru možná pochopíte.

Hezký den přeji.

Venku je pěkná mlha, pravila moje ženuška dnes ráno po snídani. A vzápětí dodala, že hnít v chatičce tedy nebudeme, vezmeme kárku a dojedeme pro ty větve, co se válí u cesty do lesa.

Jak pravila, tak se i stalo. Neboť zdejší podzimní mlhy oba milujeme. A navíc spojíme příjemné s užitečným.

Kravičky včera odvezli a tak okolní pastviny osiřely. Ty kravičky nám dělají milou společnost od jara do podzimu a bez nich tady na samotě něco chybí. Vždyť je máme přímo u chatičky a tak se několikrát denně přišly podívat, co je u nás nového. Ten pocit když odjedou je takový zvláštní, nepopsatelný. Jako by chyběla nějaká nezměřitelná energie.

Na pastvině kde se pasou, rostou staré jabloně a tak jsme se došli podívat, zda nám ty holky nechaly nějaká jablka. Ony totiž si ta jablka umí setřásat a jde jim to velice dobře. Chytí do čumáku větev na kterou dosáhnou, a prostě třesou dokud jim nějaká ta jablka nespadnou. Ani do Kauflandu nemusí. Nějaká nám tam nechaly, a tak domů neseme ještě touhle dobou dva kýble jablek. Krásně dozrály a jsou nádherně zbarvená. Taková nemají ani v hypersuper pod těma jejich speciálníma žárovkama.

Prostě dnes, jako jindy takový docela obyčejný den.

Tak jsme si udělali pár výletů za krásami naší vlasti, a opět nastal čas se věnovat našemu mikrohospodářství.

Dnes se nám narodila tři kůzlátka, v týdnu patnáct králíčků a to nás ještě čeká v dubnu a květnu dvacet kachňat a dvacet kuřat kalimero.

A to nemluvím o rostlinné ,,výrobě“ v podobě několika větších záhonů. Do toho přijde v létě nasušit aspoň trochu sena a uteče to tak, že bude opět zima na krku.

Ale občas si výlet uděláme i v létě, to abychom po delší době tady na samotě nebyli v šoku, kam se ta slavná civilizace zase posunula. Samozřejmě kupředu, jak jinak.

Ten skok kupředu jsme viděli minulý týden, když jsme se po šesti létech ocitli na dálnici u Prahy. Tolik kamionů pohromadě jsem snad ještě neviděl. Myslím, že kdyby ty krámy a žrádlo přestaly převážet pětkrát kolem planety, tak je tady pravěk. Neboť by nebylo nejen to žrádlo, ale po čase ani ty krámy a ostatní klumprcajky.

No, po dálnici jsme se svezli, byl to opravdu fofr. Tedy až k té matičce Praze. Tam nás čekalo 10 km za 50 minut. Hezky přískokama. Paráda. Ale ty soumarské vozy byly opravdu hezké a veliké. Proti středověku fakt pokrok. I ti vozkové mají více pohodlí než kočí na kozlíku  královského dostavníku.

Tak jsme se pokochali, navštívili příbuzné a s radostí jsme se vraceli k nám na samotu mezi naše, i divoká zvířátka.  Řeklo by se zpátky na stromy. Ale nám se ,,na těch stromech“ líbí.

Po létech nastala doba, kdy je třeba opravit střechu na naší chatičce. No, ono je to spíš na výměnu celé, ale to až v  létě.

A po dobře odvedené práci jsme vyrazili na procházku. Tyto kozy sice naše nejsou, ale cestou se k nám přidaly a že prý půjdou s námi. Ještě že máme telefon na majitele, který si je odvedl domů. A hned se ptal, zdali je nechceme. No, nechceme, stačí nám bohatě ty co již máme.

V klidu jsme potom došli k Lažanské studánce a litovali, že jsme si nevzali s sebou nádobu, neboť voda v ní je lahodná.

Máňa a Táňa jsou koťata. Velmi často nás doprovázejí na procházky a ačkoliv mají malinké nožičky, dojdou neuvěřitelně daleko. No a když nemůžou, skončí v naší náruči nebo na rameni. Ale ne na dlouho. Odpočinou si a opět pokračují po svých. Myslím, že často bolí nohy víc nás, než je.

Prostě jsou to takoví malí pejsci. Ovšem kočičí.

Letos napadl sníh nezvykle brzy a kupodivu ani hned neroztál. A napadlo ho dost. Což nám vůbec nevadí, a nevadí, ani když nám těch půl kilometru k silnici protáhli až třetí den. Inu samota, tohle nás fakt nerozhodí.

Je sníh a trochu mrzne. Taková normální zima. Aspoň není bláto. Kozy skoro nevylezou z chlívka, králíkům je to fuk a pipiny se venku nažerou, chvilku postojí a také se schovají do kurníku. Občas i snesou vajíčko.

I my občas vylezeme ven jednak nakrmit ta naše zvířata, na procházku a také jsme byli nakoupit. Co bylo fajn, že banány byly o hodně levnější než brambory a konečně máme ten kapitalistický ráj. Cena banánů nás potěšila, cena brambor 39,90/kg  je nám fuk, jelikož jsme si v potu tváře vypěstovali svoje. Cenu ani kvalitu Nutelly jsme nezjišťovali. Tu stejně nežereme.

V řeznictví Rabbit jsme si koupili vynikající jitrnice a vinnou klobásu. Vřele doporučuji tento obchod. Lepší řeznictví snad neexistuje.

Dnes sem i přijela pošta. Ani nemusela. Zhnuseně jsme prohlédli  doručené letáky s oblečením a nic neobjednali. Na zátop se však hodí.

No, a takhle my si žijeme. Jo, občas nás navštíví srnky nebo mufloni. A pak že tu nikoho nevidíme. 🙂