Boty od bláta, občas trochu zadýchán, copak je asi za obzorem?
Nostalgie
Tak ahoj jablůňko a díky za dřevo z tvé uschlé větve. Asi je to to poslední co můžeš dát. Já vím, jsi už hodně stará. Hodně let se o tebe nikdo nestaral, jenom bral. Tvá jablíčka už nikdo nechtěl, tak nanejvýš do sběrny, ani dozrát je nenechali.
Teď tě vítr vyvrátil, ležíš na boku, větve proschlé a z posledních sil se snažíš žít dál.
Je mi smutno, když to vidím. Vidím v duchu tu cestu lemovanou jabloněmi, vidím jak je někdo s láskou sázel, těšil se na první plody. Vidím i toho koníka jak táhne vůz po cestě kterou lemujete a kterou už dávno nikdo nepoužívá. To všechno je pryč. Zbyly ste jen vy, staré jabloně. Dožijte v pokoji a za všechny lidi kterým ste udělaly radost veliké DÍKY. 
Svědek minulosti
V polovině 18. století vznikla mezi Struhaři a Libkovicemi na území katastru Lubenec samota, patrně z ovčárny, zvaná Hájek r. 1772 měla již 2 čísla popisná 60 a 61. Do konce století čp. 60 vlastnily Ondřej a Terezie Kuncovi a poté Jan a Kateřina Tichých. Čp. 61 pak Josef Švarc poté Václav Matěj s Barborou Švarcovi a nakonec Kateřina Tichá. Na těchto samotách bydleli lidé ještě po II sv. válce, dnes jsou pusté.
Opsáno z www.turistika.cz
Toto stavení vloni navštívila paní, která tu jako šestiletá holka bydlela. Dle jejího vyprávění zde nebyla voda, pouze jakási louže a střecha byla došková. Paní mohlo být tak 70 let.
Stačilo zhruba 60 let a je z toho toto. Být milionář, tak to vrátím do původní podoby. Je velká škoda, že tyto stavby našich předků mizí v nenávratnu.
Únorové teplé ráno
Dnes je tu nějaká zima. Koukám rozespalýma očima a už se nedivím. Pootevřené okno. Naházím na sebe oblečení a kouknu na teploměr. Venku nula a uvnitř krásných +6 st. C. Už bylo hůř, už jsme vstávali i do čtyř stupňů ale to bylo venku -15. Pro lidi zhýčkané panelákem hrůza, pro nás normálka.
No když už je tak vyvětráno aspoň vymetu kamna. Už to potřebují. Pak zatopím a než se uvaří voda na čaj pustím slepice a nakrmím králíky. Adélka ( to je králice mazlík) už čeká na podrbání za ouškama a také na to, co dobrého dostane. Další samice už si staví pelíšek. Sice má rodit až za 5 dní ale je to svědomitá matka a příprava na radostnou událost musí být.
Venku je zima a nevlídno, tak zatímco Evinka vaří já se flákám.
Odpoledne nám to nedá a jdeme se projít do lesa. Na chvilku vykoukne sluníčko a nám se zdá že je nádherně. Ono taky nádherně je, jen kdysi jsme to nevnímali. Chtěli jsme sluníčko a teplo. To až tady jsme se naučili to, že v každém počasí má příroda své kouzlo.
Cestou zpátky jsme narazili na krásné dubové poleno tak metr dlouhé. Hodím si ho na rameno ( pak mě zase bolí v kříži) ale co, máme topení na dva dny.
Doma si dáme kafíčko a vegetíme až než půjdem spát. Můžeme si to dovolit, na jaře nás čeká práce na zahradě tak aspoň budeme odpočatí.
Bez vody
Tak nějak se nám ztrácí voda. Tyhle malé přehrady tvoří kaskádu po celém Struhařském potoku až do Lubence. Tvořily krásná jezírka kde se dalo koupat. Dnes jsou zanesené, nikdo se už o to nestará.
Naši předkové dokázali toto postavit z krásně opracovaných kamenů a jak je vidět, velmi bytelně. A to měli jen ruční nářadí a koňský potah. Minulý rok se o totéž pokoušela jakási firma a výsledek je velmi žalostný. A to měli bagry a veškerou techniku. Toto je proti tomu umělecké dílo. Jo… úpadek řemesla se tomu říká.
Toulání
Miluji toulání lesem. Toulání za téměř každého počasí, neboť les má své kouzlo vždy. Pro mě je to chrám, do kterého vstupuji s úctou a pokorou.
Les je pokaždé jiný. V zimě krásné ticho, na jaře zpěv ptáků, v létě vůně smoly a bzučení hmyzu , no a na podzim barevná krása snoubená s melancholií, že léto je nenávratně pryč.
Rád chodím do lesa když drobně prší. Vezmu si holínky, pláštěnku a courám jen tak po lese. Nasávám tu zvláštní atmosféru ticha, vody a jiných barev. I v dešti les žije svým životem. V létě nasává vodu všemi svými póry, ptáček schovaný šikovně, aby na něj nepršelo a i veverka si doběhne pro něco k snědku a spěchá zpátky do svého pelíšku.
Už se těším na jaro
Už jako kluk jsem měl rád zahrádku. No zahrádku, naše zahrada byla hodně veliká. Ve třinácti jsem uměl sekat kosou, sušil seno a choval králíky.
S přibývajícím věkem jsem začal mít zájem o jiná zvířátka. Tehdy chodily v minisukních.
A jak šel čas, koupil jsem starou chalupu a zahrádkaření jsem se začal věnovat znovu. No i to mě časem pustilo. Myslel jsem si, že se k němu už nikdy nevrátím. Jenže nikdy neříkej nikdy.