Okolo nás jsou ze tří stran pastviny, kde se každý rok od jara do podzimu pase velké stádo krav. Nikdo je nehlídá, kravky prostě svobodně žijí a rodí telátka.

I té kravce o které budu psát se narodilo zdravé telátko. Jenže ona po nějakém čase přestala téměř chodit. I tak se o telátko starala. Stála snad celý měsíc na jednom místě, ať pršelo, nebo pražilo slunce. Občas se dobelhala kousek napít, co  a zda vůbec žrala jsme nezjistili. A jak telátko rostlo, ona víc a víc chřadla.

Nastal čas, kdy se celé stádo přesune na jinou pastvinu. A tak stádo šlo. Telátko vedeno pudem se pomalu couralo za stádem, občas se zastavilo a otočilo na mámu. Máma však chodit nemohla a tak tam smutně stála a občas jen sotva slyšitelně zabučela. Ten boj (lze-li to tak nazvat) jsme s dojetím pozorovali. Ve chvíli, kdy se tele otočilo a vrátilo se k mámě nám všem vyhrkly slzy dojetí.

A tak na té obrovské pastvině zůstali jen oni dva. Ona nehnutě stojí a tele kolem ní.

Uteklo pár dní. Děláme na zahradě a u našeho plotu stojí ona, na kost hubená kravka i s telátkem. Věděli jsme, že chtějí za stádem ale neměli kudy. Ze dvou stran ploty, z třetí strany téměř neprostupné křoví a zpátky se jim nechtělo. Ta kravka z posledních svých sil se prodrala tím houštím a odvedla to tele ke stádu. Dobře věděla, že už dlouho nebude a tak ho odvedla do bezpečí stáda. Dívali jsme se na to s němým úžasem a brečeli jsme podruhé.

Ta její síla a odhodlání postarat se o potomka byla obdivuhodná. Hodinu potom co odvedla telátko ke stádu, odešla do kravího nebe.

Je velmi těžké tento zážitek popsat, ale byl to nejsilnější prožitek za celou dobu co jsme tady. Už jsou to dva roky a nejde na to zapomenout.