Nemáme televizi. Už deset let a vůbec nám nechybí. Stále méně občasné nutkání si ten ďáblův přístroj pořídit nás přejde vždy, když někoho navštívíme. Samozřejmě to mají puštěné a my jen nevěřícně zíráme na ty šílenosti, kterým jsme dávno odvykli. Vyjímku tvoří občasný dokument o přírodě.

Na mojí poznámku „ještě že tohle doma nemáme“ následuje otázka „a co po večerech děláte?“.

No, co bychom dělali … povídáme si, čteme, plánujeme, občas si něco pustíme na internetu, ale jen občas, protože dat moc nemáme. Takže jen to, co nás opravdu zajímá.

V létě bývá většinou dost práce a tak potom sedíme večer na terase, pozorujeme jak se stmívá a díváme se na hvězdičky. Tady je ještě opravdové ticho. Bohužel občas rušené letadly. Ticho a ptačí koncert na jaře, to balzám na duši.

Před třemi léty jsem začal psát blog. Jen tak, protože člověk zapomíná a je to po létech připomínka toho, co jsme dělali a jak to vše cítili. A protože moc lidí nepíše o tom jak žijí, začal jsem to zveřejňovat. Kupodivu to zajímá docela dost lidí, což jsem nečekal a jsem rád. I když vzhledem k sice zajímavému, ale v podstatě jednotvárnému životu tady na samotě, je čím dál obtížnější najít zajímavé téma.

Ale pokud mě něco napadne, občas i něco praštěného, rád o tom napíšu.