Půjdeme se projít, povídá Evinka. A tak jsme šli, protože pohyb je zdravý.

Jenže nějak se ta poklidná procházka zvrtla. Došli jsme pod horu co je naproti chatičce s tím, že se vydáme po cestě hraběte Lažanského ( mého oblíbence), která vede více méně po rovině.
No jo, jenže jsem dostal nápad podívat se nahoru, kde jsme doposud nebyli. A nejkratší cesta je vždy kolmo. Světe div se, zvládli jsme to. Krpál, kde jsme občas museli lézt doslova po čtyřech.
Ale nahoře bylo opravdu úžasně. Jen škoda, že jsem si nevzal foťák. Ty pokroucené, větrem ošlehané stromy byly nádherné. I ta kosodřevina se tam občas vidí.
I kamenné pole, jako na Šumavě Čertova stěna. Jen v menším. Ale opravdu jen trochu.
Prostě báječné odpoledne. Nutno podotknout, že když jsme tady začali žít, bych to nezvládl ani náhodou. A to jsem o osm let starší.