Tuhle jsme poslouchali pořad, kde vyprávěl pán, co vede kurzy  „Jak přežít v přírodě „. Týkalo se to jen asi 3- 7 dnů bez výdobytků civilizace v lesích, pouze spacák, nůž a křesadlo na rozdělání ohně. A to ještě dostali třeba pytlík mouky a poraďte si.

Vyprávění to bylo velice zajímavé, neboť ukázalo, že lidé pokud přijdou o hračičky jako je navigace, mobil a chytré hodinky, jsou najednou mírně řečeno v háji. Pro některé byl problém spát na zemi, pro jiného pavouci, třetí neměl Colu a byl v háji. Jiný se vykašlal na stavění přístřešku, protože odpoledne bylo teplo a v noci mrznul a ještě promokl. Najednou nabušení svalovci z posilovny byli jak malé děti. Čest vyjímkám!

A navíc, lépe to zvládají ženy než muži. No … muži, … dnes snad ani pořádní chlapi neexistují.

Tak nás to vedlo k zamyšlení, že kdyby náhodou nešel třeba týden proud ( což se stát opravdu, ale opravdu nemůže), jak by to lidé tak šíleně odtržení od přírody a od toho, co dříve uměl každý malý kluk přežili. Rozdělat oheň? To nejde, vždyť pršelo! Zabít králíka? To nikdy! Najít studánku? Bez navigace? Nemožné! Získat vodu jinak? To nejde! Atd., atd. ….

Ano, jsme zhýčkaní tenkou slupkou tzv. civilizace tak, že pokud by to pozlátko nefungovalo, přežila by tak desetina lidí. Což není z mé hlavy, ale pevně tomu věřím. Jenže to by bylo na další, ne příliš korektní článek.

A tak jsme to vše s Evinkou v teple u kamen probrali a došli k závěru, že bychom to asi zvládli. Život na samotě naučí opravdu hodně. Co bychom asi nezvládli je to, že ti nejméně schopní jsou, pokud mají hlad velice schopní a nadaní, vás připravit nejen o jídlo ale i o život. Viz příklady z bývalé Jugoslávie.