Chystali jsme se na náš téměř pravidelný měsíční skromný nákup do nejbližšího obchodu. Jenže přijel synáček a že prý nás vezme do krajského města, prý abychom si to užili. I skočili jsme mu lidově řečeno na špek a jeli s ním. Odvezl nás do největšího chrámu konzumu široko daleko a my jenom zírali.

Uvyklí na skromnost a ignorování většiny zbytečností, jsme si připadali jak v Jiříkově vidění. Tisíce a tisíce zbytečností a nepotřebných kravin. Třicet metrů dlouhý regál jenom s jogurtama, přitom poctivého jogurtu tam mohly být tak dva druhy. Haldy cukrovinek, které cukr neviděly, zato chemička jim je známa velice důvěrně.

A metráky uzenin, co viděly pořádné maso z rychlíku a kouř maximálně z výfuku kamionu. Piva bambilión druhů, chlastu též. Prostě na co si vzpomenete i nevzpomenete, všeho neuvěřitelné haldy.

Mlčky jsem chodil mezi regály a sám sebe se ptal, jestli zrovna tohle je měřítkem, prý vyspělé civilizace. Kde je ta hranice mezi tím mít se dobře a zhýralostí snoubenou s obžerstvím. Kde je nějaká úcta k čemukoliv živému ať jsou to rostliny, zvířata a nakonec i …. jak to říkají indiáni … k matce zemi?

Bohužel úcta žádná není. Klidně zkurvíme maso nebohého zvířete náhražkami, jen aby toho bylo více, protože prachy. Do půdy narveme chemii, zabijeme vše živé, ale máme velké výnosy a zase prachy. Bylo a je mi smutno, při představě, kolik se toho všeho ve jménu mamonu vyhodí, protože tohle nikdo všechno nemůže sníst. Nežli se to prodá, jistě polovina se toho zkazí. A to co se nezkazí, z toho jsme udělali mrtvou hmotu, aby to dlouho vydrželo.

Ne, tenhle svět pro mě není. Dokud to půjde, raději budu pěstovat svoji zeleninu, sice občas s červíkem, ale vlastní. A z toho králíka, kterého zabiju, abychom měli maso k obědu, z toho nevyhodíme ani kostičku – ty dostanou slepice. Tohle je úcta ke všemu živému, nikoliv narvané regály vším možným i nemožným v hyper super.

Ale nebojme se, vzhledem k tomu, že příroda je chytřejší než všichni lidi na světe, tak ona nám to dřív nebo později vrátí.