Vedra skončila, práce na zahradě též a je podzim. Ze stromů padá listí, příroda přímo hamtá podzimní mlhy a chystá se k zimnímu spánku.

Letos ještě naposledy nás navštívil traktor. Krávy pastvinu spásly téměř na drn, přirozeně(!) pohnojily a  tak zbývala poslední úprava anglického trávníku –  mulčování.

I my tady na samotě máme méně práce. Zásoby dřeva jsou pod střechou, krmení nakoupeno a uskladněno. Zbývá jen krmit zvířata, topit a vařit jídlo pro nás.

Přechod na zimní režim je totiž přirozený. Kdysi dávno se lidé dřeli od jara do podzimu, ale v zimě zvolnili. Ono se toho v zimě moc dělat nedalo, brzy byla tma, tedy až do doby, než přišla na svět žárovka. A s ní mohl mít den dvacet čtyři hodin a lidé mohli makat na tři směny. Zima nezima. Že je to proti přírodě? Kecy, ovšem jen do té doby, než tělo i psychika řeknou, že něco je špatně. Jenom už neřeknou, že za to může zpřeházený rytmus života, který je proti přirozenosti.

Když už jsme u té přirozenosti, dnes jsme ujeli asi osmdesát kilometrů venkovskou krajinou. Zorané pole, nebo pluh jsme neviděli ani jednou. Zato postřikovače chrlící na pole chemii hned čtyřikrát. Trochu se to načechrá diskama, postříká herbicidem a nastoupí moderní vynález setí ,,tlaková sečka“.  Kdo by dnes oral, je to pomalé, drahé a po nás potopa. Řepka přece tak báječně vynáší …