Nemíval jsem podzim rád. Bral jsem to tak, že příroda umírá. Dnes vím, že neumírá, že si jen musí odpočinout. Že stromy to listí shodit musí, aby na jaře mohly vyrůst nové a zdravé listy. I to jehličí opadává, jen postupně, že si toho ani nevšimneme.

Stromy jsou nádherná bytost. Je tu v okolí pár hodně starých buků. Vždycky když jdeme okolo, tak je pozdravíme. Já vím, neodpoví, ale věřím, že ten pozdrav vnímají. I tuhle víru nás naučil život v přírodě. A že se to zdá někomu pošetilé? To je nám opravdu jedno.

Ona i ta stará, věky nepoužívaná cesta co je hned pod námi by mohla vyprávět. Třeba o tom, jak těžké bylo pro koníka táhnout vůz do toho kopce, jak předci podél té cesty sázeli ovocné stromy které plodí dodnes, o tom jak tu cestu zpevňovali pomocí kamenů, když jí podemlela voda. Dodnes jsou ty zpevňující zídky patrné. I ten dávno stržený most má jistě zajímavou historii.

To že se v té hoře co je na fotce níže projížděl v kočáře Vladimír, hrabě Lažanský je dnes neuvěřitelné. Ale ty cesty tam opravdu jsou. Dnes po nich chodí také Vladimír, nikoliv však hrabě, ale důchodce z Ovčárny.

Ono je tady v okolí toho hodně ukryto pod nánosem času. A uvidět to, to byste tady museli žít a mít oči otevřené. A otevřenou i duši i srdce.

Každý podvečer sedíme na terase, probíráme co budeme zítra dělat, abychom druhý den pak dělali něco úplně jiného. A nebo jen tak mlčky sedíme. I to je krásné a řekl bych, že i přínosné. Ticho je opravdu fajn a čím jsme starší, tím více si toho vážíme.

Ona totiž ta příroda je to nejkrásnější na světě. Prosím, neničme ji. Vždyť nebýt přírody, nejsme tu ani my.