Snažíme se teď v zimě chodit co nejvíce abychom nezlenivěli. Nejen že je v lese vždy krásně, ale cestou zpět si vždy něco doneseme. Někdy větvičky pro zvířata, někdy šípky a vždy krásný pocit.

A téměř vždy nějakou spadlou větev nebo zapomenuté poleno na topení. Včera třeba kus břízy. A jak si tak to poleno nesu, říkám si, že nebýt té přírody bychom vlastně nejen neměli co jíst, ale i bychom umrzli. Tady na samotě si to člověk uvědomuje naplno, jak je na ní závislý.