Podzimní rozjímání

Dnes odpoledne jsme se byli projít. Kam jinam než do lesa. Bylo krásné počasí, drobně mrholilo a tak jsme si užívali přírody do sytosti. Stromy ještě mají krásně zbarvené listí, a to,  co už spadlo na zem tvoří hezký kontrast se svěže zeleným mechem. I stádo muflonů jsme viděli.

A jak jsme tak šli, přemýšlel jsem, v čem je tahle krajina jiná. Vždyť i třeba kolem Berouna je hezká. A pak jsem na to přišel. Tahle krajina není zatím vybydlená. Myslím, že tohle slovo to vystihuje dokonale. Tady příroda dává úplně jinou energii, nežli tam, kde je mnoho lidí, samý průmysl a obrovské lány polí. V takové krajině když musím pobývat cítím, že je bez energie, jakoby byla vysátá.

Tady jsou lesy, kde nepotkáte človíčka a kam jen jednou za x let zavítají maximálně lesáci. Stále ještě je tady spousta starých lesních cest, které už poznáte jen podle rozpadajících se kamenných  zídek. Občas i narazíte na zbytky starých stavení.

A tak jdu a myšlenky nechávám volně plynout. A velmi často nemyslím vůbec na nic, jen vnímám ten klid a krásu, kterou bohužel ruší jen letadla nad hlavou.