Jako kluk jsme jezdívali k babičce vlakem. Tehdy to bylo normální, neboť auto v té době téměř nikdo neměl. Ale co každý měl, byl dostatek pohybu, protože na nádraží to byly tak dva kilometry a ze zastávky k babičce tak jeden. To samé cestou zpět. To máme dohromady šest km pěšky.

No a ta vesnická zastávka. Byla a dodnes to je opravdu zastávka na malé vsi. Jenže tehdy vám tam v kteroukoliv dobu prodali jízdenku a v zimě světe div se, byla tam příjemně vytopená čekárna.

A kde je ten pokrok? Pokrok je v tom, že jízdenku vám tam dávno nikdo neprodá a místo teplé čekárny je u kolejí betonová hrůza hrůza hrdě zvaná přístřešek. Malebná nádraží i nádražíčka se na mnoha místech zbourala a téměř všude při trati stojí ty betonové architektonické příšernosti, patrně dle šílenců z EU.

Někdo evidentně chce, aby zmizelo kus naší historie a často i zajímavé architektury. Stačí změnit předpisy a nádraží které nevadilo nejmíň 150 let je najednou moc blízko trati a musí se zbourat. Ne opravit, nebo někomu prodat na bydlení. Zbourat! Takhle je to totiž prý pokrokové.